Foto

Krmení klokanů a mazlení s koalou v Symbio Wildlife Park – klasický australský suvenýr.

 

„Na Nový Zéland slova nestačí,“ říká Nikola Musilová

Skákala jsem, brečela, ječela, smála se…

Možná si vzpomínáte na příběh Nikoly Musilové z Rakovníka. Onemocněla rakovinou prsu a po ukončení chemoterapií se rozhodla o svoji trpkou zkušenost podělit se čtenáři Raportu. Tehdy nám šestadvacetiletá rakovnická rodačka sdělila také svoje plány do budoucna. Vycestovat na 18 tisíc kilometrů vzdálený Nový Zéland. Teď už je zase zpátky doma.

Co tě motivovalo k cestě na Nový Zéland?

Bude to znít divně, ale rakovina. Podvědomí začne pracovat a člověk si najednou uvědomí, že život může být krátký a je škoda si ho neužít naplno. Ale k tomu se musí každý dopracovat sám. Nefunguje to tak, že někomu řeknete: začni konečně žít. Ani já bych to dřív neudělala.

Proč zrovna k protinožcům?

Měla jsem žebříček tří zemí, kam bych se chtěla podívat. Švédsko, kde jsem byla asi ve třinácti. Irsko, kde jsem byla v době chemoterapií. Nesplněným snem zůstal nejvzdálenější a nejdražší Zéland.

To ale není dovolená na pár dní.

Je to fantastická země, na každém rohu je něco. Dva týdny nestačí, dokonce ani dva měsíce. Jako fanoušek Tolkiena jsem měla předem vytipovaná místa, která bych chtěla navštívit. Navíc, když člověk splní všechny podmínky, které jsou k cestě na Zéland potřeba, a dá do toho tolik peněz, tak ať to stojí za to.

Ty podmínky nás zajímají.

Platí vízová povinnost. Turistické vízum je na tři měsíce s tím, že nemůžete pracovat. Studentské vízum je na dobu studia a krátce mimo něj, odpracovat si můžete 20 hodin týdně. Práci na poloviční úvazek je však téměř nemožné sehnat, protože zaměstnavatelé preferují plný úvazek. Pracovní vízum se uděluje na jeden rok a pouze jedenkrát za život. Dalším úskalím je místní drahota na naše poměry. Za pivo v hospodě zaplatíte v přepočtu více než 150 Kč, za jednu papriku klidně 50 Kč, místo pro stan vyjde na 350 Kč na osobu za noc.

Ty jsi měla studentské vízum?

Přesně tak. Podmínkou je studium na místní škole. Já jsem si vybrala „jazykovku“ v městě Napier. Člověk musí doložit, že jede na studijní pobyt a na účtu musí mít alespoň 20 tisíc korun na měsíc pro případ, že by nenašel práci a neměl žádný příjem. Celý proces začíná šestistránkovým dotazníkem, kde je nutné vyplnit informace o sobě, rodině, zdravotním stavu, trestním rejstříku, zaměstnavatelích a podobně. Asi za dva týdny mi přišlo vyrozumění od agentury, že jsem dostala povolení. To byla neskutečná extáze. Skákala jsem, brečela, ječela, smála se.

Měla jsi s sebou – v souvislosti s nemocí – nějaké léky?

Vzhledem k tomu, že se pořád léčím, tak mi léky zabraly přes půlku velkého batohu. Jsem vděčná své lékařce, že mi vše předepsala na půl roku dopředu a já jsem díky tomu odjela. Kdybych žádala o léčbu tam, vízum bych nejspíš nedostala.

A finance před odletem?

Hradila jsem poplatek za vízum, poplatek zprostředkovatelské agentuře a za studium, protože všechny školy jsou soukromé. Další položka bylo ubytování a cestování. Něco jsem měla našetřeno a taky mě podpořila hostitelská rodina. Mohla jsem u nich bydlet, takže mi odpadlo placení nájmu.

Navíc tě podpořila Pink Bubble?

Foto

Výstup na vrchol sopky Tongariro si Nikola dokonce jednou zopakovala.

 

Ano. To je nadace podporující mladé lidi a děti s rakovinou. Snaží se plnit pacientům jejich přání. Často to bývá elektronika, ale já jsem chtěla na Zéland. Dostala jsem třicetitisícový příspěvkem na letenku. Většina toho daru přišla od ředitele Sazky, který nadaci podporuje se svou úžasnou ženou Ivankou. Když měl oslavu padesátin, tak si přál, aby mu lidé nedávali dary, ale aby věnovali finance právě na Pink Bubble. Většina peněz šla právě na moji letenku.

Co si s sebou člověk bere, když jede na půl roku z domova?

Zajímavá otázka. Potřebovala jsem oblečení na turistiku, zimní do hor, slušnější do města a do školy. Dál notebook, foťák, a ostatní maličkosti. Plus jsem počítala s tím, že přivezu dárky rodině a přátelům. Když jsem letěla tam, měl kufr 28 kilo a batoh (hlavně s léky) 7 kg. Zpátky už jsem byla přes limit. Ten velký měl 31 a malý 8 kg. A to jsem tam prochodila 6 párů bot a unosila tašku oblečení.

Jaké bylo loučení tady v Česku?

Je dobré si uvědomit, že půl roku je vzhledem ke všem ostatním rokům života zanedbatelný. Ale je to velká dálka a rodina se bála hlavně kvůli mé nemoci. Sama jsem byla před cestou hodně zaneprázdněná přípravami. Uvědomila jsem si, komu všemu na mně záleží.

A na letišti?

Když už jsem po odbavení čekala, tak jsem jen seděla a brečela radostí. Byly to až moc silné emoce. Plnil se mi životní sen. Ještě teď mě to dojímá.

Co se dělo po přistání na Zélandu?

V Aucklandu jsem přesedla do vnitrostátního letadla do Napier, kde jsem měla studovat. Ihned po přistání jsem se setkala s místní pohostinností. V letadle jsem si povídala se starší paní a ta mi hned nabídla, že spolu můžeme jet někdy na výlet nebo že mi pomůže, kdybych cokoli potřebovala. To mě opravdu překvapilo, ale jak sama řekla: Tohle je prostě Zéland, vítej.

Jak probíhala výuka?

Vesměs jsme tam byli dospěláci. Pravda, že z Japonska, Koreje nebo třeba Saudské Arábie tam jezdí i patnáctileté děti a to na celý rok. Evropané většinou na kratší dobu. Měli jsme tam i sedmdesátiletou Švýcarku. Pro lidi nad čtyřicet let tam byl speciální program zaměřený více na cestování. Já jsem měla dopolední i odpolední výuku, takže šest hodin denně. Po škole jsme jezdili na výlety s kamarádkami. Druhý týden byl státní svátek, takže o prodloužený víkend jsme vyrazili na první velký výlet. Navštívili jsme legendární Hobitín a Blue Springs a v sobotu jsme si dali vyhledávaný pochod Tongariro Alpine Crossing vedoucí sopečnou krajinou. V neděli jsme jeli do rezervace poznat ikonické ptáky kiwi a do jeskyně na světlušky (glow­worms). V pondělí potom na termální prameny do Rororuy. To byl asi nejlepší víkend v mém životě.

Celkově jsi odchodila kolik týdnů?

Měla jsem dva kurzy. Jeden na 7 týdnů, pak jsem měla 6 týdnů volno na cestování a pak ještě 9 týdnů výuky. To byla možnost, jak si zde pobyt co nejvíce prodloužit. Původně mi nešlo o zlepšení angličtiny, ale o dlouhý pobyt na Zélandu. Nakonec jsem se rozhodla si udělat certifikát Cambridge. Zkoušku jsem skládala až v Česku. Moc mě potěšilo, že mi jen o jeden bod utekla úroveň rodilého mluvčího.

Jaká další místa jsi navštívila?

Snažila jsem se procestovat maximum. Byla jsem na obou ostrovech. Příroda je nepopsatelná. Fjordy, pozorování delfínů a tuleňů, sopky, vodopády, gejzíry, pouště, ledovce, deštné pralesy, termální prameny. Je toho opravdu moc. A už teď vím, kam bych se chtěla vrátit. Česko je teď pro mě šedé a nudné. Jakmile jednou vylezete na kráter sopky, potřebujete další a další hranice, které byste překonávali.

Co bys hodnotila jako top?

Myslela jsem si, že to bude Hobitín, který je kouzelný, ale nakonec mi učaroval Národní park Tongariro. Sopky, tyrkysová jezera, pole lávy, zasněžené vrcholky hor, kouřící fumaroly. Cesta tam je ovšem náročná. Délka je 20 kilometrů, ale převýšení více než 750 metrů nahoru a 1000 dolů. Jde se kolem Mt Ngauruhoe známé z Pána prstenů jako Hora osudu. Řekla jsem si, že už nic takového nebudu nikdy absolvovat, ale nakonec jsem si tuhle túru dala ještě jednou. To místo má pro mě zvláštní význam. Sáhla jsem si tu na samé dno, ale zvládla to. Je to místo, kde si připadáte opravdu jako na vrcholu světa. Že vše dokážete.

Evropané znají maorskou kulturu díky rugbyovému týmu All Blacks. Jak si ji poznala tam?

Foto

Návštěvu Dna pytle nesmí opomenout žádný Tolkienův fanoušek.

 

Na maorské tradice narážíte všude. Být na Zélandu a nevidět bojovou haku nebo neochutnat pochoutku hangi nejde. Mě však spíš uchvátily jejich tance a zpěvy. Vychází z nitra, rozvibrují vám ducha a nakonec se přistihnete, jak se jen usmíváte a je vám dobře. Maoři připluli na Zéland z Polynésie ve 13. století. Do té doby na ostrovech nikdo nežil. V 17. století pak začali přijíždět Evropané. Dnes už jsou Maorové menšinou se všemi typickými problémy, ale spousta se jich snaží své zvyky zachovat.

Na Zélandu se mluví jen anglicky?

Anglicky mluví všichni a většina hovoří i maorsky. Často se užívají i maorské názvy pro různá místa. Pro Nový Zéland je to Aotearoa, země velkého bílého mraku.

Byla jsi pozvaná i na svatbu…

Musím říct, že předtím jsem na žádné svatbě nebyla. Poprvé jsem byla pozvaná na jednu čínského lesbického páru. Vzhledem k tomu, že sňatky homosexuálů v Číně nejsou možné, cestují na obřad právě třeba na Zéland. Byl to emocionální zážitek. Neměli tam rodinu, ale přátele z místní školy a všichni dělali maximum pro to, aby se vše podařilo. A vidět obřad v čínštině? Neuvěřitelné.

Potkaly tě i nepříjemné zážitky?

Při cestování po Jižním ostrově mi někdo ukradl tašku s léky. Zrovna v den, kdy jsem si měla dát svoji měsíční injekci. Nevěděla jsem, co dělat. V Česku byl pátek večer a na onkologii nebyl nikdo, kdo by mi poradil. Tak jsem šla do místní nemocnice, odkud mě poslali k praktikovi, který má možnost lék předepsat. Bohužel oni tam mají jinou formu léku, takže by mi nepomohli. Šťastnou shodou okolností jela moje hostitelská rodina do Christchurch na Vánoce, takže jsem se tam přesunula a dávku jsem si aplikovala se zpožděním. Bohužel jsem kvůli tomu nenavštívila Mt Sunday, na kterou jsem se těšila. Navíc jsem musela přebukovat letenku na dřívější termín, abych si pro chybějící dávku došla na pražskou onkologii.

Takže z průšvihů jsi měla vybráno?

Druhou „nepříjemností“ bylo zemětřesení, které jsem zažila v Napier. Představte si, že sedíte ve škole a najednou se vše slabě otřese, jako kdyby se vám zamotala hlava. Kouknete se po ostatních, znejistíte, když vám řeknou, že to cítili taky, a pak přijde opravdu velký otřes. Čekáte, jestli to bude pokračovat, zhorší se to. Mám se schovat pod stůl a krýt si tak hlavu nebo mám utíkat na kopec v případě tsunami? To vše se vám honí hlavou, ale tělo neposlouchá, jen nehybně sedí v šoku. Až později vám dojde, co se stalo. Síla sice 6,3 Richtera, ale hloubka naštěstí 200 km. Psalo se o tom dokonce v českých novinách.­

Jak jsi komunikovala s rodinou a přáteli v Čechách?

Všechny jsem předem upozornila na to, že nejedu na Zéland kvůli tomu, abych si s nimi volala a psala. Měla jsem to jako dovolenou bez telefonu. Díky tomu jsem měla čas jen na sebe a maximálně si vše užívala. Ale musím říct, že se mi to trochu vymstilo, protože jsem si úplně odvykla mluvit česky. Měla jsem pak zpožděné reakce, nemohla jsem si vzpomenout na různá slova a nešlo mi vyslovovat typické české souhlásky.

Při zpáteční cestě jsi strávila pár dní v Austrálii?

Schválně jsem si zarezervovala letenky tak, abych mohla v Austrálii strávit alespoň 4 dny. Byla jsem v Sydney a šla jsem se podívat na slavnou Operu, protože si ji pamatuji z jednoho dětského atlasu. Vždycky jsem si říkala, že je to tak daleko a že ji určitě nikdy neuvidím. A najednou jsem tam stála a dívala se na tu světově známou stavbu, která je vlastně malinká.

Taky jsem chtěla vidět klokany, tasmánského čerta a pohladit si koalu. Z toho důvodu jsem navštívila rezervaci blízko Sydney. Krmení klokanů je zážitek na celý život. Zato výlet do národního parku Blue Mountains se nevydařil. Mlha a celý den australského deště. Ten se absolutně nedá srovnat s tím, co známe. Tam je voděodolné oblečení prostě nefunkční.

A pak už tě čekal let domů.

Přiznám se, že jsem plakala. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že jsem to všechno viděla, na druhou stranu se těžko loučíte s místem, kde jste zažili nejšťastnější okamžiky svého života. Vylezla jsem na vrchol kráteru sopky, lezla k velkým ledovcům, plavala jsem s delfíny, viděla Mléčnou dráhu a Hobitín, pět týdnů jsem stanovala… Prošla jsem uvnitř velkou změnou, ale tady doma se nic nezměnilo. Chvíli jsem pochybovala, jestli jsem vůbec někde byla. Zážitky se rychle změní ve vzdálené vzpomínky, ty v mlhavé sny. Ale fotografie mi vždy připomenou, že se to stalo.

I po 4 měsících mi přijde divné vjíždět na kruháč vpravo. Asi 5 týdnů mi trvalo odnaučit se držet na levé straně chodníku. Navíc jsem začala dělat i gramatické chyby v češtině. Člověk snadno zapomene. To bohužel platí i o mé znalosti angličtiny, kterou se mi zdá, že rychle ztrácím. Naštěstí jsem pořád v kontaktu se zélandskou učitelkou a přáteli, takže pravidelně procvičuji. Svůj cestovatelský instagramový profil vedu dvojjazyčně a pro jistotu čtu knihy v češtině i angličtině. To abych nezapomněla, až se vrátím do svého druhého domova.

Barbora Vaicová

Kolébka adrenalinu

I když o sobě Nikola prohlašuje, že je sportovní antitalent, tak vyzkoušela některé netypické sporty, protože Zéland je jejich kolébkou. Mezi nejbláznivější patří asi „zip lining“. Mezi dvěma opravdu vysokými stromy je natažené lano a člověk mezi mini sviští připevněný na horolezeckém sedáku. Plavání s delfíny a plavba na kajaku po moři prý také stojí za to.

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.