Foto

Celá parta bez kol, ale v tričkách vyrobených pro tuto cestu. Jan Polák se synem Honzíkem a ženou Aničkou, uprosřed Jan Mudra, vpravo Jan Švácha.

 

Cesta vznikla jako vzpomínka na kamarádku z Německa

Tři Honzové na kole do Dietzenbachu

Díky Spolku pro mezinárodní spolupráci se pravidelně navštěvují lidé z Rakovnicka s občany německého Dietzenbachu. Jednou se vypraví autobusy od nás, další rok míří zase přátelé z Německa k nám. Letos poprvé nejela část rakovnické delegace autobusem ani autem. Nápad jesenického starosty Jana Poláka, vyrazit do spřáteleného města na kole, zlákal rakovnického místostarostu Jana Šváchu a zastupitele Jana Mudru. Motorizovaný doprovod jim dělala Polákova žena Anička spolu s dvouletým synkem Honzíkem. A tak tři Honzové (vlastně čtyři) vyrazili z Rakovníka 12. května vstříc šestidennímu dobrodružství. Čekala je cesta 450 kilometrů dlouhá.

Proč zrovna na kole?

Polák: Na začátku letošního roku náhle zemřela naše kamarádka a členka spolku Anja Schäfe. Cestu jsme chtěli věnovat její vzpomínce. Prvotní myšlenka byla – proč nevyrazit na kole, ale dlouho mi trvalo, než jsem naplánoval trasu. Pak bylo těžké dát dohromady lidi, kteří na kole pojedou. Prvotně jsem oslovil Honzu Šváchu, Honzu Mudru a ještě Jirku Cafourka (mluvčího městského úřadu v Rakovníku). Nakonec jsme vyjeli jen ve třech.

Trénovali jste před cestou fyzičku?

Mudra: Já vůbec nijak. Měl jsem najeto asi jen 200 kilometrů. Musíme sportovně uznat, že Jan Polák jezdil nejlépe a vždycky na nás čekal. My jsme si s Honzou Šváchou říkali, že jsme dělníci rovin a Honza je dělník kopců.

Švácha: Honza jezdil stále za námi a pořád na nás mluvil. My jsme mu sice neodpovídali, ale on stále mluvil. „Nic si z toho nedělej, už budeme na kopci,“ říkal.

Vybírali jste si zastávky podle zajímavých míst?

Švácha: Já podezírám Honzu, že rozdělil trasu vždy na 90 kilometrů a tam vybral nějaké místo k přespání (smích).

Nepřišla po cestě chvíle, kdy jste to chtěli vzdát?

Švácha: První den byl relativně v pohodě. Ale druhý den, když jsme přejížděli hranice, tak jsem si říkal, že to už není možné, že to nedám. Naštěstí mi v tu chvíli zazvonil mobil, takže jsem slezl z kola a telefonoval a tím jsem si odpočinul. Ale tam jsem měl opravdovou krizi. Naštěstí byla jediná.

Mudra: Já měl krizi snad každý den (smích). Pro mě byl nejtěžší den první, to byl konec. Posledních deset kilometrů jsem jel už nadoraz. Ale pak to bylo každým dnem lepší a lepší.

Foto

Na 450 km dlouhou cestu se vydali od rakovnické radnice.

 

„Píchli jsme jen jednou, a bylo to auto“

Aničko, bylo náročné absolvovat cestu s malým synem?

Anička: Myslela jsem si, že to bude náročnější, ale ve výsledku to tak hrozné nebylo. Krásně to vycházelo, že jsme na kluky v nějakém městě čekali zhruba hodinu. Než jsem malého přebalila, nakrmila, tak kluci přijeli. Pak jsme šli společně na jídlo nebo se projít a jeli jsme dál. Takže to krásně plynulo, až jsem se divila.

Měli jste po cestě nějakou nehodu?

Švácha.: Měli jsme obrovské štěstí: žádný defekt, žádný pád ani žádná havárie. Určitě nad námi stál anděl strážný.

Anička: Jediná nehoda, která se nám stala, byla ta, že jsem ještě v Čechách píchla pneumatiku. Měli jsme ale štěstí na majitele pneuservisu, který sehnal dvě nové gumy a mohli jsme v cestě pokračovat.

Polák: Musel nás doprovázet strážný anděl. Když jsem jel, byla bouřka všude kolem mě, ale nade mnou vůbec nepršelo. Jednou jsem vyjel prudký kopec a nahoře stál kostel s nápisem „Ave Maria“. To bylo hodně pěkné.

Foto

Lepenka a navigace, dvě věci bez kterých se na cestách neobejdete.

 

„Lepenka, ta je velice důležitá“

Jakou roli hraje výbava kola?

Mudra: Lepenka, ta je velice důležitá. Vše, co se rozbilo, jsme spravovali lepenkou. A po cestě jsme ji i dokupovali.

Švácha: Pak je také dobré mít lepení, náhradní duši a jídlo. To je velice důležité. Měli jsme energetické tyčinky a horalky. Z nářadí jsme nepoužili vůbec nic, mimo lepenky. Když nám třeba praskl na power bance kabel, vyřešila to lepenka.

Polák: Také jsme hodně používali olej a mazali jsme. Jak se říká – kdo maže, ten jede. Důležité bylo jídlo, hlavně snídaně. Ale snažili jsme se i pravidelně obědvat a večeřet, abychom měli energii na cestu.

Jak jste se orientovali po cestě?

Polák: Jeli jsme podle navigace, ne protože bychom se špatně orientovali, ale proto, že značení cyklostezek v Čechách i v Německu není vůbec dobré. Když jedete nějakým novým místem, kde není značka, máte tendenci špatně odbočit. Největším pomocníkem byla hlavně ve větších městech.

Bloudili jste někde?

Švácha: Zabloudili jsme hned u Řeřich (smích). Jeli jsme podle map, ale ten kdo tuto cestu značil, tak tam asi dlouho nebyl. Vydali jsme se totiž po cestě, která potom prostě skončila.

„Musel nás doprovázet strážný anděl“

Jeli celou cestu všichni na kole?

Švácha: Vždy dva jeli na kole a jeden jel autem s Aničkou. Jen poslední den jsme jeli všichni tři.

Polák: Všechny ty úseky jsme jeli vždy ve dvou. Jen jednu kopcovitou část jsem jel sám.

Mudra: My jsme se totiž nenechali nachytat, že je to prudší rovina (smích).

Kde byl nejnáročnější terén?

Švácha: Pamatuji se na jeden okamžik, kdy mi bylo fakt zle. Už jsme byli na konci cesty, říkal jsem si, že je to paráda. Měli jsme 200 metrů do cíle a najednou se objevilo převýšení 28 %. Tak jsem slezl z kola a pomalu jsem to vytlačil. Přišel jsem k ubytování a Honza říká, máme skvělé ubytování, je to ve třetím patře (smích).

Zažili jste po cestě také nějaký cross?

Švácha: Poslední den, to bylo úžasné. Měli jsme doprovod dvou spřátelených cyklistů z Dietzenbachu. Oba jeli v naprosté pohodě, první kopce nás táhli nahoru, až jsme je podezírali z toho, že mají v kolech motorky. Nahoře na kopci se ten starší rozhodl, že asfaltu už bylo dost a protáhl nás stezkou, která byla značena červenými kolečky a emblémem lišky. Když na podobnou stezku narazíte na silničním nebo trekovém kole, nejezděte po ní. Stezka, kterou si vybudovali zřejmě sjezdaři, obsahovala řadu překážek, skoků, bahen a podobných záludností a navíc byla dost ostře dolů. Ani jednomu z německých cyklistů to nevadilo. Pro nás – zlatý kopec nahoru.

„Cesta byla cíl“

Čekal na vás někdo v Dietzenbachu?

Polák: Když jsme dorazili do Dietzenbachu, už na nás místní čekali, přivítání bylo úžasné.

Švácha: Pro mě ta cesta sama o sobě přebila ostatní program.

Mudra: Cesta byla cíl.

Jak jste jeli zpět?

Švácha: Autobusem a Polákovi jeli autem. Ale po cestě jsem toho litoval, protože autobus byl o mnohem nepohodlnější než cesta na kole.

Plánujete v brzké době nějaký společný výlet?

Švácha: Nevíme, jestli to budeme moci někdy zopakovat, protože si nemyslím, že to může být lepší.

Renáta Fryčová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.