Foto

Jaroslava Skleničková z Lidic loni vyprávěla svůj příběh studentům rakovnické průmyslovky.

 

Lidické ženy si myslely, že se stal velký omyl a brzy je pustí z koncentráku domů

Kdo měl šedé vlasy nebo křečové žíly, šel do plynu

(pokračování z minulého vydání) Jedno velké nedorozumění a omyl. Jen tak si lidické ženy dokázaly vysvětlit, proč se v neděli 14. června 1942 ocitly před branami koncentračního tábora Ravensbrück. O tom, že o jejich osudu rozhodlo hloupé milostné psaníčko, které uvalilo na vesnici podezření na spojitost s atentátem na Heydricha, neměl nikdo ani potuchy. A už vůbec ne, že jsou všichni muži mrtví, většinu dětí čeká smrt v plynovém autě a vesnici vyhlazení, s nímž si dají nacisté takovou práci, že nenechají kámen na kameni, změní koryto potoka, zavezou rybník a změní reliéf krajiny.

Odsouzeny na doživotí

„Když jsme přijely, ani jsem si nevšimla nápisu, kde to vůbec jsme. Nevěděly jsme, co je to koncentrační tábor, myslely jsme si, že jdeme na nějaký čas na práci. A také že brzy zjistí, že se stal omyl a pustí nás domů. Až po válce jsme se dozvěděly, že jsme byly odsouzené na doživotí a že z Lidic nesměl nikdo žít. Plán byl vyčerpat nás prací. Každý rok v únoru posílali ženy, které měly šedé vlasy nebo křečové žíly, do Polska do plynu. V koncentráku se uznávala žena jen do padesáti let. Když na svůj věk nevypadala, byla to její jediná záchrana,“ vypráví Jaroslava Skleničková, které bylo při příjezdu do lágru šestnáct.

„Moje dětská naivita v tu dobu stále pracovala. Přijely jsme do koncentráku a tam vidím nádherné patrové vilky se zahradami a další větší baráky. Tak si říkám, bydlení tu nebudeme mít špatné. To bylo ale bydlení hlavních esesáků. My jsme šly dál ke dřevěným barákům, o kterých jsem si myslela, že to jsou dílny. A v nich jsme bydlely. Nejdřív nás nahnali se umýt. Neměly jsme strach, že ze sprch půjde plyn. Že něco takového existuje, jsme se dozvěděly až v roce 1945, když se blížila fronta a do Ravensbrücku převezli Češky, které pracovaly v Osvětimi.“

Postele plné blech

Koncentrák existoval tři roky, spalo se na slamnících, ve kterých nebyla tři roky měněna sláma, takže z ní zbývala už jen drť. „A když jste se podívala dovnitř, bylo tam černo blech. Na přikrytí jsme měly jednu černou deku. Postele byly ve třech patrech nad sebou, na 270 lidí 135 postelí. Dole spaly na dvou postelích čtyři, ve druhém patře taky a nahoru, kde jsem byla i já s Mílou, ani nevedly schůdky. Na každý blok bylo osm umyvadel a osm záchodů. Pro 500 až 600 lidí,“ vzpomíná na podmínky, v nichž strávila tři roky.

V Ravensbrücku existovaly i tři bloky, kde se žilo relativně normálně. Povlékali tu postele, prali prádlo, dokonce byla na slamnících i prostěradla a postele byly jen ve dvou patrech. Tyto bloky ukazovali esesáci kontrolám mezinárodního Červeného kříže. „Když se někdo přijel podívat, v jakých podmínkách žijeme, vodili je tam. A my ostatní jsme v tu dobu nesměly vylézat ven.“

Vstávalo se kolem čtvrté hodiny ranní a pracovalo dvanáct hodin. Jídla dostávaly velmi málo. „K snídani byla černá káva. Když vám náhodou zbyl z minulého dne chleba, vzala jste si ho k tomu, ale to zbyl málokdy, když jsme ho dostávaly jen malý kousíček. V poledne byl půl litr jídla se třemi bramborami, pokud nebyly shnilé, tak jste měla štěstí. K jídlu byl většinou tuřín. Chleba se nafasoval v poledne na celý den. A večer? Otrubová polévka. A to bylo veškeré naše jídlo.“

Foto

Suchánkovi (tak se jmenovala paní Skleničková za svobodna) ještě coby šťastná rodina v roce 1931 v Luhačovicích. Jaroslav Suchánek tu pracoval jako šéfkuchař.Reprofoto z knihy

 

Bez bot až do října

V Ravensbrücku čekala na ženy otrocká práce. Nejprve zpracovávaly kůži. Z malých kousků musely za jedinou směnu sešít celou vložku do vojenského kabátu. Po třech měsících je rozdělili. Některé dřely na stavbě silnic, další v tkalcovnách, jiné šily uniformy. Nejobávanější byla práce v muničních továrnách.

„Sestra Míla se dostala do tzv. Dachaubetriebe. Vybrali tam všechny lidické ženy ve věku od 18 do 30 let. Tady se vyrábělo pro vězně a vojáky v Dachau. Hlavní místa v lágru měly obsazeny Polky, které tam přišly nejdřív. Když jsem se v koncentráku trochu rozkoukala, pochopila jsem, že je dobré dostat se tam, kde pracovala Polka, protože to znamenalo, že je to lepší práce. Nejdřív jsme šily kůže do vojenských mundurů. Ale nestálo to za nic. Pak jsem se rozstonala. V koncentráku nám dali jen letní plátěné prádlo, ale na nohy nic. Do konce září jsme chodily bosy a na podzim třeba dvě hodiny po práci stály na apelu na rozmoklé zemi a mrzly. Až v říjnu jsme dostaly dřeváky. V lágru byla na zemi taková černá drť, jako byste rozdrtili koks na drobné kameny.“

V šestnácti letech si nepřipouštíte nebezpečí. Myslíte si, že se vám nemůže nic stát. A tak mladá Jáří hodně riskovala. Když se dostala na práci do esesácké kuchyně, vynášela z ní jídlo. Například cukr pro Polky, na nichž lékaři dělali bez jakýchkoli tišících léků bolestivé pokusy. „Cukr jsem drze vynesla v kyblíku od marmelády. Musela jsem projít kolem hlavní dozorkyně, tak jsem na to naházela hlínu a listí, vzala si lopatku a smeták a dělala, že zametám,“ říká Jaroslava Skleničková.

Riskování se jí ale vyplatilo. Získala si mezi Polkami přítelkyně a ty jí pak zachránily maminku od práce v muničce tím, že vyškrtly její jméno ze seznamu. „Fabriky byly mimo lágr a ona by pak neměla se mnou a sestrou žádný kontakt. Ženy, které tam poslali, už nedostávaly dopisy, balíčky a nic. A když se do lágru vrátily, tak často zmrzačené, protože fabriky hodně bombardovali,“ vysvětluje.

Chleba nad zlato

V koncentráku prodělala kurděje, což je nemoc z nedostatku vitamínů. Bylo jí sedmnáct let a všechny zuby měla tak uvolněné, že s nimi mohla kývat. Nebyla schopna rozkousat ani vařenou bramboru. „Dostala jsem i úplavici, na kterou se tam hodně umíralo. S jednačtyřicetistupňovými horečkami mě dali na blok, kde byly v jedné půlce ženy, které zešílely a které polévali i v zimě studenou vodou, a v druhé ženy s úplavicí.“

Jak se blížil konec války a fronta se posouvala, přibývalo v koncentráku vězňů. Koncem roku 1944 přijel velký transport židovských žen. „Už jim neměli co obléknout a kde je ubytovat. Tak jim vybetonovali jedno místo, zakryli to plachtou, a tam v tom stanu musely být. Záchod nikde, mytí nikde. Začátkem roku 1945 už nebyl chleba. Měl doslova cenu zlata. Jedna z maďarských židovek měla krásné kožené boty. Chtěla je vyměnit za kousíček chleba, ale nepochodila. V lágru mělo největší cenu jídlo a oblečení, aby nebyla zima. To, co nám na sebe dávali, nemělo podšívku. Kdo dostal balíček, ve kterém byl pěkný balící papír, jásal. Papír jsme si našívaly zevnitř na záda, aby nás tak nezábla. Oblečení nemělo ani kapsy, kam bychom si mohly schovat ruce,“ vypráví Jaroslava Skleničková.

V dubnu na pochod smrti

Když už bylo v Ravensbrücku tolik lidí, že esesáci nevěděli, co s nimi, vystavěli v únoru 1945 plynovou komoru a krematorium. Denně v ní zavraždili na tři sta lidí, především starých a nemocných. „Sestra maminky tam také skončila a s ní dalších šest lidických žen. Teta měla šestiletého syna, počítaly jsme, že až se vrátíme domů, vezmeme si ho k nám.“

Blížící se konec války byl v dubnu zřejmý. Po lidech, kteří chyběli na apelech, už nikdo nepátral, hlavní esesáci odjížděli pryč a každý den odcházely stovky lidí na pochod smrti. „My jsme to protahovaly, co to šlo. Přebíhaly jsme mezi bloky, abychom v táboře vydržely co nejdéle. Já měla v tu dobu vykloubený kyčel a maminka byla na polovině své původní váhy. Na pochod směr Malchov, kde byl další koncentrák, jsme se vydaly 28. dubna. Denně jsme ušly tak 35 kilometrů,“ vzpomíná.

Až k Malchovu je hlídaly dozorkyně, pak se po nich slehla zem. Nejprve se od skupiny oddělily Jugoslávky, pak ženy dalších národností a zhruba stovka Češek se stále držela pohromadě. „Jako vedoucí jsme si zvolily učitelku Miládku Ševčíkovou, která se učila zpívat u Emy Destinnové a uměla dobře německy. Miládka nám v koncentráku zpívávala Rusalku. Víte, já jsem se v lágru tak strašně zamilovala do Čech, že si to neumíte představit. Trvalo několik týdnů, než jsme se dostaly domů. Když jsme 1. června přecházely hranice u Teplic, vztyčili nám vlajku a začali hrát hymnu. Od té doby, když slyším hymnu, brečím. Přitom jsem nebrečela ani v lágru,“ říká Jaroslava Skleničková.

Nezbylo nic

Tři roky žily lidické ženy v naději, že znovu uvidí své muže, děti a domov. V červnu 1945 se jejich naděje zbortila. Muži byli pohřbeni v hromadném hrobě, děti zmizely ze světa kdesi u Chelmna a z domova nezůstalo nic. Lidice byly jen holá pláň.

Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.