Foto

Robert Změlík s Karolínou Kříženeckou na sportovci okresu.

 

Olympijský vítěz Robert Změlík ocenil rakovnické sportovce

První doskočiště si udělal ze záhonu brambor

Exkluzivním hostem dvaadvacátého ročníku ankety týdeníku Raport – Sportovec okresu byl olympijský vítěz z Barcelony desetibojař Robert Změlík. Účastníci slavnostního vyhlášení se většinou shodují, že byl jednou z nejzajímavějších osobností, které kdy akci navštívily. Na pódiu dvacet minut vyprávěl o svém životě a sportovních úspěších, za což několikrát sklidil bouřlivý potlesk, ale také přivezl oceněným sportovcům výživové doplňky v hodnotě přes tisíc korun pro každého. Následující otázky a odpovědi zazněly buď při rozhovoru před slavnostním vyhlášením, nebo přímo na pódiu.

Když jste v mládí začal sportovat, věděl jste už tenkrát, že to bude desetiboj?

Vyrůstal jsem na malé vesničce, kde se hrál jenom fotbal, takže moje sportovní začátky byly na zeleném trávníku. Vzhledem k tomu, že jsem od mládí inklinoval k vítězství a nelíbilo se mi, že si o výhrách a prohrách nemohu rozhodovat sám, hledal jsem individuální formu sportování.

Kdy nastal zlom?

Na základní škole při odznaku zdatnosti. To byla jedna z věcí, která nás dříve narozené formovala ke sportovní všestrannosti. A tak přišly první krůčky, až z toho byl desetiboj.

Shodneme se na tom, že desetiboj je královnou atletiky?

Shodneme, ale zpočátku k němu řada lidí přistupovala trochu odtažitě. Slýchával jsem hlášky – když ti něco nejde, dělej desetiboj. Pak ale přišla éra trojice Změlík, Dvořák, Šebrle, která dokázala získat nejvíce medailí a titulů pro Českou republiku v historii světového desetiboje. Ani Američani nemají tolik medailí. Tím se ukázalo, že desetiboj je česká specialita a že jsme schopni se naučit všestrannosti. Desetiboj totiž není jen o štěstí, které může přijít v individuálních disciplínách. V něm musí hrát prim píle a pracovitost. Tohle nám všem desetibojařům, kteří jsme dosáhli na tyto úspěchy, dal právě odznak zdatnosti a ta správná tělesná výchova. Bohužel v roce 1989 odznak zdatnosti najednou někdo zrušil a dodnes nikdo neví proč. Proto jsme v roce 2008 s Romanem Šebrlem tuto soutěž opět vrátili do života a jmenuje se Odznak všestrannosti olympijských vítězů (OVOV) a na základních školách a mezi tělocvikáři je velice oblíben a využíván.

Která disciplína vám byla nejbližší a s kterou jste se takzvaně pral?

Moji oblíbenou disciplínou byl skok daleký. V deseti letech jsem doma na zahradě mámě zrušil řádky s bramborami a postavil si sektor pro skok daleký. V tu dobu jsem si dal první cíl, že za čtyři roky překonám světový rekord Carla Lewise. Začal jsem na sobě makat. Každým rokem jsem se zlepšoval o osmdesát centimetrů. Nakonec se mi ve 14 letech podařilo překonat světový rekord ve skoku dalekém, když jsem skočil 692 cm.

Skok daleký byla moje parádní disciplína, ve které jsem mezi desetibojaři kraloval a neztrácel jsem se ani mezi klasiky. Hned na druhém místě byl skok o tyči, ve kterém jsem si udělal osobák na olympiádě v Atlantě a měl hodnotu 540 cm.

Na druhou stranu nejnáročnější disciplínou je běh na 1500 metrů. Možná se v tuto chvíli divíte, ale zkuste se vcítit do desetibojařské role. Dva dny tvrdě zápolíte. Máte za sebou devět těžkých disciplín a čekají vás tři a ¾ kola na oválu. Vyběhnete. Dostanete se do cílové rovinky a vidíte na tabuli, že vás čekají ještě tři kola. Šílená představa. V televizi to navíc vypadá, že se vlečeme, ale my běžíme tempo pod tři minuty na kilometr a to není žádná sranda. To se dostáváte do myšlenek, že už tohle absolvovat nechcete a je to hodně o morálních vlastnostech. Když ale doběhnete, přejde vás to a těšíte se na další závod.

Vraťme se do Barcelony. Kdy vám došlo, že jste se stal olympijským vítězem?

Hodně pozdě. Až za dlouhé roky jsem si uvědomoval, co jsem dokázal. Když jsem vyhrál v Barceloně, byl jsem přesvědčen, že vyhraji další tři olympiády. Ale netušil jsem, že může přijít zranění, které limitovalo přípravu na Atlantu, kde jsem nakonec skončil na sedmém místě, ale s výkonem, který by mi v Barceloně stačil na zlato. To bylo pro mě obrovské zklamání. V tu chvíli jsem poznal, že ve vrcholovém sportu to není jen o píli, ale i o potřebné dávce štěstí. A nakonec přišlo v devětadvaceti letech rozhodnutí, že musím s vrcholovým sportem kvůli zranění skončit.

Roberte, jak chutná úspěch a jaké to je stát pod pěti kruhy na nejvyšším stupni?

Teď vás překvapím – byl jsem zklamaný. Hned vysvětlím. Když jsem začal v mládí plánovat svoji kariéru, naplánoval jsem si ji na šestnáct let dopředu. Třináct let jsem snil, jaké to bude, až vyhraju olympiádu, a když k tomu došlo, čekal jsem, že to bude mnohem hezčí (smích). A jak chutná úspěch? Je to příjemné a krásné. Na druhou stranu musím říct, že ta cesta, kterou jdete k úspěchu, je mnohem krásnější, než potom stát na stupních.

Když se vrátíme k morálním vlastnostem na té patnáctistovce. Shodneme se, že dnes je sport o hlavě? Jaký máte pohled na mentální kouče?

Někdy ve čtrnácti letech jsem začal sám meditovat. A podle mne je mentální vyrovnanost velkým pomocníkem. Bohužel dnešní trenéři mládeže se této formě rozvíjení sportovce moc nevěnují a je to velká škoda. Sport není jen o běhání, skákání, ale i o práci s mentální sílou, protože ta vyhrává a získává stupně vítězů. Rozdíly mezi sportovci jsou čím dál tím menší a tady je cesta, jak být o krok dva vpředu.

Bylo těžké rozhodnutí skončit?

Takové rozhodnutí není nikdy lehké. Navíc mně se podařilo v roce 1997 vyhrát pařížské halové MS v sedmiboji, které mě nakoplo do další práce, ale zraněný kotník udělal za vším definitivní tečku.

Navíc v tu dobu už se mi velice dobře rozběhlo podnikání ve zdravé výživě a doplňcích stravy pro sportovce. Byl jsem hodně na hraně, ale nakonec asi přišel signál shora, kterým byl pád na MS v Athénách na překážkách. V tu chvíli bylo po desetiboji a já jsem si řekl, že je definitivní konec. Sice to bylo těžké rozhodování, ale se stejnou vervou jsem se pustil do podnikání a vlastně jen dres vyměnil za oblek a jdu si za svým cílem stejně tvrdě, jako v Barceloně pro zlato.

Ještě jenom taková perlička. Na MS do Paříže jsem odjížděl po vleklém zranění a dokonce byly hlasy, aby mě tam nepouštěli. Ale když prý vyhrál tu Barcelonu, tak ať jede. Novináři se mě dokonce ptali, co tam jedu dělat. Tak jsem odpověděl, že jedu na dovolenou. Když jsem vyhrál titul mistra světa, všichni koukali s otevřenou pusou. V tu dobu už jsem podnikal s výživovými produkty a používal je, tak jsem jen po vítězství říkal: Že mám dobré produkty, to jsem věděl, ale že jsou tak dobré, to jsem netušil.

Už jsme tady zmínili trojici vynikajících českých desetibojařů. Hodně se toho napsalo o vašem vztahu s Tomášem Dvořákem. Bylo to opravdu takové?

Otázkou je, na kolik vše byla pravda, co se napsalo. Co člověk, to jiný pohled a názor. Dnes už asi nemá cenu toto otevírat. Já jsem se nikdy nedostal do stavu, že bych Tomášovi ubližoval. Že to z jeho strany fungovalo jinak, bylo jeho rozhodnutí. Byla to nepotřebná a zbytečná aktivita. Místo, abychom my tři vytvořili něco unikátního, tak z toho sešlo. Všichni jsme uspěli na olympiádě. Já s Romanem máme zlato, Tomáš bronz, ale zase je třikrát mistrem světa. A to nemluvím o dalších medailích a titulech. Toho jsme měli využít, a ne to nechat kolem nás jenom proplavat.

Metou každého desetibojaře byla hodnota 9000 bodů. Byla i vaše?

Samozřejmě. Ta je metou každého desetibojaře. Vím, že jsem měl na to, abych ji překonal, stejně jako řada dalších soupeřů, ale opět se vracíme k tomu štěstí. Pokud chcete pokořit 9000 bodů, musí všechno zapadnout do mozaiky. Od počasí, větru, formy, dráhy i nálady. Romanu Šebrlemu se to povedlo. Tomáš byl pár bodů od této magické hranice a myslím si, že to tenkrát trochu prokaučoval. Chybělo mu šest bodů, to prostě nejde ztratit.

Jak se za ta léta měnil desetiboj?

Největší změna přišla mým vítězstvím v Barceloně. Do té doby vyhrávali svalnatí atleti, kteří nasbírali body hlavně na silových disciplínách. A najednou se ukázalo, že jde desetiboj dělat jinak – spíše formou rychlostní a skokanskou, protože těchto disciplín je v desetiboji víc, než těch vrhačských. Když se podíváme na vítěze od Barcelony, tak už byli orientování tím sprintersko-skokanským stylem.

A dalším pokrokem jsou právě doplňky stravy. My jsme dostali multivitamín, aminokyseliny, o jejichž složení nikdo pořádně nevěděl, zda jsou na regeneraci nebo růst svalové hmoty, dostali jsme B complex a vitamín C a E, a to bylo všechno. Dnes jsou prostředky na regeneraci, soustředěnost a vytrvalost úplně někde jinde. A je to dobře. Proč nevyužívat přírodu? Podívejte se na Romana Šebrleho. Dnes o něm nikdo nemůže říct, že je zničený nebo zhuntovaný po dvaceti letech vrcholového sportu. Mýtus – vrcholovým sportem k trvalé invaliditě – je mylný.

Jak vůbec došlo ke spolupráci s Romanem?

Jednoduše. Jednoho dne Roman přišel, a hned jsme se domluvili. Jasně jsem mu řekl, že mu pomohu, co se týče stravy a doplňků. Taky těch produktů Starlife za kariéru snědl, ale výsledek se dostavil. Po sportovní stránce to bylo na Romanovi. Já to za něho odtrénovat nemohl.

Jak vidíte budoucnost českého desetiboje?

Trojice Změlík, Dvořák a Šebrle nastavila laťku hodně vysoko. O to to mají dnes kluci těžší. Každý očekává medaile, jako tomu bylo za nás. Musíme si uvědomit, že výjimečnost nás tří byla unikátní a dnes musíme být rádi za jakýkoliv úspěch. Ať to je medaile nebo umístění do osmičky.

Ono to ale není jen o té špičce ledovce. Mělo by se začít na nejnižší úrovni. Politici se často chlubí sportovními úspěchy, ale když mají dát peníze, tak to není tak vřelé. Dnešní sportující mládež potřebuje hlavně kvalitní trenéry a vychovatele, a to bez peněz nepůjde. Tito trenéři, a hlavně učitelé tělocviku, zapalují ten oheň nadšení a vášně, a pokud je mít nebudeme, tak nebudou ani olympijští vítězové a medailisté.

Jak hodnotíte dnešní mládež a její vztah ke sportu?

Nesouhlasím s tím, co se v současné době říká, že je mládež líná. Není to pravda. Ona je stejná, jako jsme byli my, ale má jiné nástroje. Má mobilní telefony, počítače a spoustu jiných věcí, které my jsme neměli, a co je ovlivňuje. My jsme tady od toho, abychom vytvořili takové podmínky, aby mládež mobily odložila a chtěla s námi na ta hřiště a sportoviště chodit. Vysvětlit jim, že na hřišti a sportovišti zažijí takové situace, které na mobilu nepoznají. Emoce a endorfiny u žádné hry na mobilu nevyvoláte. Pouze při sportu. Jsou to krásné pocity a je potřeba s tím takto pracovat a opečovávat to. Není to jen o medailích a úspěších, ale je to o každodenní práci a slušně vychovaném člověku.

Jak se vám líbil v Rakovníku? Nelitujete toho, že jste přijel? Za pořadatele mohu říci. že jsme moc rádi, že jste tu byl s námi za vše moc děkujeme.

Když mi Jirka Froněk zavolal, zda bych se nechtěl zúčastnit vaší akce, moje odpověď byla okamžitá – ano. Večer byl skvělý a jsem moc rád, že jsem se ho mohl zúčastnit. Všem sportovcům přeji pevní zdraví, píli a pracovitost. A hlavně pro sport zapáleného starostu. Třeba takového, jako máte vy v Rakovníku. Na druhou stranu, sportovci musejí podávat výsledky, aby ten starosta měl na jednáních lepší výchozí pozici a mohl pro sport získat co nejvíce peněz.

David Svoboda

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.