Foto

Manželé Jelínkovi spolu prožili takřka celý život. Pomáhali potřebným a navzájem si byli velikou oporou.

 

Opravdový hrdina: evangelický farář z Oráčova zachránil desítky lidských životů

Přezdívají mu „český Oskar Schindler“

ORÁČOV. V Sadu spravedlivých ve Varšavě mu byl před dvěma lety vysazen památný strom. Byl vyznamenám Československým válečným křížem, medailí Za zásluhy II stupně, Čsl. vojenskou pamětní medaili se štítkem SSR, obdržel ruskou medaili Za pobiedu Germanjej a Dukelskou pamětní medaili. Takové uznání se dostalo Janu Jelínkovi, faráři z Oráčova, za to, že nejenom během 2. světové války zachránil několik desítek lidských životů. Jeho mottem bylo: „Židy já neznám. Ale znám lidi!“

Jan Jelínek se narodil do silně věřící rodiny českých evangelických exulantů 19. května 1912 v polském Zelově. „Po první světové válce se statisíce Čechů odstěhovalo do oblasti, která byla mezi Polskem a Ukrajinou. Odcházeli odsud kvůli víře, protože tady byli za ni pronásledováni,“ vysvětluje manželka synovce oráčovského faráře Eva Jelínková. Jakmile to bylo možné, prarodiče mladého Jana se vrátili zpět do Čech. Když se v devatenácti letech rozhodl, že bude studovat náboženství, vybral si Misijní školu v Olomouci, kde se stal kazatelem Československé církve evangelické.

Kazatelem v Kupičově

Po studiích se Jan vrátil zpět do Zelova, kde pracoval jako vedoucí textilní továrny. Když mu bylo v roce 1937 nabídnuto, ať jde dělat kazatele na Volyň, kde žilo mnoho českých evangelíků, neváhal a nabídku přijal. V Kupičově vykonával svoji službu celých osm let, a to i za 2. světové války. Kromě toho během války zachraňoval lidi, kteří by bez jeho pomoci nepřežili. „Zachránil Židy, Ukrajince, Poláky. Bylo mu jedno, jaké jsou národnosti nebo víry, chtěl jim pomoci,“ vzpomíná Eva Jelínková. Podle jejích slov měl strýček obrovské štěstí a stál při něm Bůh. „Přišli k němu na kontrolu, na udání, že někoho schovává. On vojákům řekl, ať se jdou klidně podívat dovnitř, že tam nikdo není. Přitom v pokoji ležel zraněný voják. Tím, jak si byl jistý a nedal najevo strach, vojáci odešli bez kontroly. Měl obrovské štěstí, jinak by ho zastřelili.“

O ukrytých lidech vědělo jen několik nejbližších, kteří mu pomáhali zajišťovat ukrývaným potraviny. I tito lidé nasazovali vlastní život, aby druhým pomohli.

Během těžkých válečných let poznal i svoji životní lásku, Annu Jelínkovou, se kterou se oženil v roce 1942. Od té doby pomáhali lidem manželé společně.

Foto

Manželé Anna a Jan Jelínkovi za mlada.

 

V armádě

V roce 1944 vstoupili manželé Jelínkovi do Československé zahraniční armády. Jan Jelínek měl za úkol zásobovat 5. československý dělostřelecký pluk. S ním se zúčastnil také boje u Dukly nebo osvobození Československa. Anna Jelínková pracovala na velitelství pluku jako spojka. I když pro něj byla účast ve válce velkým utrpením, protože byl vlastenec, chtěl pracovat a bojovat za osvobození vlasti.

„Vždy by mne bolelo, kdybych někomu ublížil tak, že by plakal, nerad jsem viděl krev a pláč. Při studiích jsem konával službu samaritánskou a během ošetření velké tržné rány se mi dělalo zle. Zabít slepici bylo pro mne utrpení. A nyní válka. Tam se také zabíjí. Zabíjejí se lidé. Takoví jako já. Hrozné. Ale my válku nechceme. Tu vnutil nepřítel, když napadl celý mírumilovný svět. Co natropil zla: Miliony nevinných lidí hynou. Jeden moudrý člověk řekl: Když nás napadnou, budeme se bránit. V Sovětském svazu se říkalo: Chce-li člověk někomu pomoci, sobě udělá zle. Chtěl jsem pomoci vlasti, musel jsem se tedy zříci pohodlí domova a nyní byl nad námi vztyčený Damoklův meč. Válka to není výlet, ale utrpení a svízele,“ psal Jan Jelínek ve svých pamětech nazvaných Pouštěj chléb svůj po vodě.

Chvíle klidu

Po válce se Jan a Anna Jelínkovi usadili na Rakovnicku v Oráčově. Jan Jelínek vykonával práci duchovního ve sboru Valeč a Podbořany. Působil také jako důvěrník Československého zahraničního ústavu v Praze. Měl na starosti repatriaci exulantů z Polska, Ukrajiny a SSSR. „Když se sem nastěhovali po 2. světové válce, přišla spousta Čechů z Volyně. A protože to byli věřící lidé, strejda se snažil, aby se měli kde scházet. Tak koupil dům ve Valči. Nahoře byla modlitebna, dole žila rodina, která se o dům starala.“

V tomto období se dopustil několikrát podvodu s rodnými listy, a to jen proto, aby pomohl lidem, kteří se nacházeli v ohrožení života. „Měl razítko z Kupičova a pomáhal lidem, kteří se sem přistěhovali, aby dostali rodný list. Spousta lidí ho neměla nebo potřebovala nový, aby tady mohli zůstat,“ vysvětluje Eva Jelínková. Na tuto činnost vzpomíná i ve svých pamětech. „Toto razítko zachránilo mnoho nešťastných lidí před utrpením. Věřím, že v plné čistotě mohu před Pánem Bohem obstát a bolševiků se již bát nemusím.“

Foto

Razítko z Kupičova, díky kterému Jan Jelínek zachránil několik životů.

 

Vězení za pobuřování

Opak byl pravdou. Za komunistického režimu byl Jan Jelínek za své skutky, místo odměny, potrestán. „Komunisté chtěli, aby faráře nedělal a místo toho zakládal JZD. On ale s komunismem nesouhlasil a nechtěl nikoho nutit, aby se stal členem,“ říká Eva Jelínková. A protože se komunistům nepodařilo Jana Jelínka přesvědčit, zavřeli ho do vězení. „Byl politickým vězněm, odsoudilo ho jako buřiče. Za to, že chtěl zůstat farářem. Že nechtěl donášet na sousedy a verbovat lidi do JZD.“

A tak se farář Jelínek ocitl na dva roky za mřížemi vězení ve Rtyni, kde pracoval jako horník. Přesto, že si svůj „trest“ odpykal, svoji milovanou práci, své poslání, službu faráře už vykonávat nemohl. Nesměl se vrátit ani domů do Oráčova, zakázaný pobyt měl v celém Karlovarském kraji. Boha ale k lidem přiváděl dál. „Dělal kazatele na černo. Pořádal doma Biblická čtení. Nikdo o tom nevěděl, jen ti nejbližší,“ vzpomíná Eva Jelínková.

Když nesměl do Oráčova, našel si práci v pražském závodě Barvy a laky. Anna Jelínková pracovala v Rakovníku v Jednotě a Jan za ní na víkendy do Oráčova dojížděl. „V roce 1972 šel strýc do důchodu. Konečně se mohl vrátit do Oráčova. K duchovní činnosti se ale vrátit nemohl, směl vykonávat jen práce pomocného faráře.“

Jan Jelínek se konečně dočkal revoluce a svobody. Po roce 1989 mohl opět vykonávat činnost kazatele. „I když strýčkovi nebylo moc dobře, bylo na něm vidět, když vyprávěl, že to dělá s obrovskou radostí,“ vzpomíná Eva Jelínková. Jako kazatel působil v Podbořanech až do svých 93 let.

Zpět k Bohu

„Byla jsem u nich dennodenně, byli to bezvadní lidé, velice skromní,“ vzpomíná na příbuzné Eva Jelínková. V listopadu roku 2008 spadl Jan Jelínek z křesla a zlomil si nohu v krčku. Byl převezen do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde se léčil. „Pravidelně jsme tam s tetou za ním jezdili. Bylo mu po ní moc smutno. Přesvědčili jsme tetu, aby tam se strejdou čtrnáct dní byla, aby ho rozveselila.“ A skutečně se tak stalo. Anna Jelínková v lednu roku 2009 trávila dny se svým mužem v nemocnici. Nikdo ale netušil, že to budou jejich poslední společné chvíle. „V lednu jsme tam tetu přivezli a 26. ledna zemřela. Se strýcem na jednom pokoji.“

Velice smutný, bez své životní lásky, Jan jelínek nepřestával bojovat se svým zraněním. „Během pobytu v nemocnici jsme ho měli dvakrát na týden u něj doma. Měl rád svíčkovou. Já ji uvařila s knedlíky, on byl tak spokojený. “ vzpomíná se slzami v očích Eva Jelínková.

Netrvalo to dlouho a Jan Jelínek odešel za svojí ženou Annou Jelínkovou k Bohu. Zemřel 3. prosince 2009 v 97 letech. Manželé Jelínkovi mají pomník na hřbitově v Oráčově. Z Polského velvyslanectví tam mají destičku, na které je napsáno, že pomohli mnoha lidem. Na skromného zachránce lidských životů a jeho ženu nejvíce vzpomínají čeští exulanti. Výraz jejich vděku bude k vidění také přímo v Oráčově. Den před 107. výročím narození Jana Jelínka, 18. května ve 13 hodin, jim bude na kostele v Oráčově odhalena pamětní deska.

Renáta Fryčová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.