Foto

Dana Bechynská ve večerní Moskvě.

 

Cesta z Moskvy do Vladivostoku trvá šest dní, kdysi vedly koleje i po zamrzlém jezeře

Vlaky na Transsibiřské magistále jsou Čisté, pohodlné a přesné

Po nejdelší železniční trati světa se loni v září vydaly Dana Bechynská z Kounova s dcerou Šárkou k nejdelší stavbě světa. Víte, jak cestovaly a kam? Asi je to až příliš jednoduchá otázka. Vždyť Transsibiřská magistrála není jen ruskou tratí, ale i místem, které mělo zásadní roli pro československé legionáře, a o Velké čínské zdi jsme se všichni učili, že je jediným lidským dílem viditelným z vesmíru (což je prý mýtus). Dana Bechynská už má východ procestovaný křížem krážem, nevynechala přitom ani Sibiř, přesto si do svého cestovatelského deníčku zapsala nejdelší železnici světa poprvé. „Cestovka, se kterou jezdíme, ji totiž dříve v programu neměla. Loni ji vypustila jako horkou novinku. Samozřejmě se dá jet po Transsibiřské magistrále i bez cestovky, ale pokud nechcete absolvovat celou trasu v kuse, což zabere šest dní, je to dost složité. Vyřídit si přestupy a lístky není jen tak, bez cestovky bych si na to netroufla,“ vysvětluje.

Ručně a rekordně

Transsibiřská magistrála se stavěla šestadvacet let. Čtvrtstoletí je sice dlouhá doba, ale stačí si uvědomit, že měří 9 288 km a rázem se dá mluvit o rekordně krátkém čase. V průměru se totiž postavilo 357 km za rok, což zhruba odpovídá trase z Karlových Varů do Brna. A hlavně! Nezapomeňte, že tehdy na přelomu 19. a 20. století neexistovala moderní technika, která by lidem práci usnadnila, a že železnice prochází územím, kde v zimě teplota klesá k – 40 °C.

„Původní magistrála byla myšlena z Petrohradu. Dnes už se do ní ale Petrohrad nezahrnuje a hlavní trasa vede z Moskvy do Vladivostoku. Má několik odnoží a právě po jedné z nich jsme jeli. V Ulan-Ude se uhnulo na Transmongolskou magistrálu a místo toho, abychom pokračovali dál do Vladivostoku, jsme jeli přes Mongolsko do Pekingu,“ říká Dana Bechynská.

Foto

Pohled z jedoucího vlaku Transsib.

 

Za prací 1700 kilometrů

Transsib, jak se jí zkráceně říká, je nejen nejdelší železnicí na světě, ale také jednou z nejvytíženějších. „Je hlavní páteřní trasou Ruska. Po ní se dopravovalo a stále dopravuje všechno. Co minutu po ní jede nějaký vlak. Sviští tu nákladní, osobní a poštovní vlaky oběma směry. Místní ji využívají i při cestě za prací. Často míří do dolů na Sibiři, kde měsíc v kuse pracují a pak se zase na čas vrátí domů. Tak jako my cestujeme za prací do Rakovníka 17 km, oni třeba 1 700 km. Tamní vzdálenosti jsou pro nás nepředstavitelné,“ popisuje.

Každé dva dny vyjíždí z Moskvy do Vladivostoku přímý expres, existuje ale spousta regionálních spojů na kratší vzdálenosti, např. Moskva – Jekatěrinburg. A právě tyto vlaky zájezd využíval. Vystoupili ve městě, prohlédli si ho a pak druhý den pokračovali jiným spojem dál. „Vlaky jsou opravdu plné, přitom jsou šíleně dlouhé. Přejít ho z jednoho konce na druhý je třeba otázka čtvrt hodiny. Náš průvodce nás nutil, abychom byli nejméně hodinu před odjezdem na nádraží. Nejdřív jsme nechápali proč, ale když jsme viděli ten půlkilometrový vlak, porozuměli jsme tomu. Najít ten správný vagon není jen tak.“

Vlak pod ledem

Magistrálu nestavěli jedním směrem, ale proti sobě a po úsecích, které se propojovaly. „Trať vede jihem a víceméně po rovině. Ural překračuje nížinou. První hory jsou až na Bajkale. Tam to bylo nejkomplikovanější, proto se bajkalský úsek stavěl jako poslední a byl dlouho nedodělaný. Řešilo se to tak, že se vlaky plavily po jezeře na lodích a v zimě se natáhly koleje po zamrzlém Bajkalu. Přestalo se s tím, když se vlak do jezera propadl.“

Na hlavní páteřní trati neexistuje zpoždění. Při tak velkém množství spojů by jedno zpoždění celý systém nabouralo, a tak vlaky odjíždějí opravdu na vteřinu přesně. Transib je dvoukolejná. „Ve stanicích je kolejí vedle sebe snad deset. Samotné stanice jsou dlouhé několik desítek kilometrů. Koridor je podstatně širší, než jsme zvyklí u nás. Člověk si myslí, že už je na nádraží, a pak jede ještě 50 km, než opravdu zastaví,“ směje se Dana Bechynská. Dalším zajímavým postřehem z trati je bytelná ochrana železničních přejezdů. Když se blíží vlak, nejenže začne blikat signalizace a spadnou závory, ale navíc vyjedou ze země zábrany z železných plátů, které by možná neprorazil ani tank.

Foto

Chrám Krista Spasitele v Moskvě vypadá jako historická památka. Je ale starý pouhých 20 let.

 

Dvacetiletá památka

„Tím, že jsme měli na cestě spoustu zastávek, trval zájezd 18 dní. Do Moskvy se letělo letadlem, dva dny jsme měli na prohlídku a pak jsme nasedli na Transsib. Z Moskvy jsme byli všichni unesení, nečekali jsme, že je tak krásná. Je to obrovské moderní město, které má více obyvatel než celé Česko (v Moskvě žije 12 milionů obyvatel, v ČR kolem 10,5 milionu). V nové Moskvě s moderní zástavbou ani nepoznáte, jestli jste v Rusku, nebo v Dubaji. My jsme ale chodili hlavně po památkách. Moc zajímavý je například pravoslavný Chrám Krista Spasitele blízko Kremlu. Není to stará stavba, ale úžasně věrná kopie.“

Původní kostel byl postaven v 19. století na památku vítězství nad Napoleonem, v roce 1931 ho ale bolševici strhli, aby na jeho místě postavili Palác sovětů. Plán se nikdy neuskutečnil, a tak se obří jáma v zemi alespoň využila k výstavbě plaveckého bazénu. Ten tu stál ještě před dvaceti lety. Chrám, který je největším pravoslavným na světě, byl znovu postaven v letech 1994 až 1999.

V metru jako v paláci

„Vedle památek a města samého, které je nečekaně čisté a ani jednou jsme nenarazili na bezdomovce nebo opilce, nás uchvátilo moskevské metro. Každý vstup do něj je neskutečně honosný a ve stanicích si připadáte, jako byste byli v paláci nebo divadle. Celé jedno volné odpoledne jsme strávili tím, že jsme si stanice metra projížděli. Jsou to opravdu umělecká díla,“ líčí nadšeně Dana Bechynská.

Zhruba polovinu dní zájezdu nocovali v hotelích, druhou polovinu ve vlacích. „V kupé jsou čtyři lůžka. Všude je čisté povlečení, dostanete čisté ručníky, pantofle a v jednom, kde byla cesta nejdelší, i kartáčky na zuby. Nejdéle jsme strávili ve vlaku 36 hodin v kuse, ale rozhodně to nebyla nuda, pořád je na co se dívat z okna. Přejíždějí se velké řeky, výhledy jsou krásné, strašně rychle to uteče. I spaní bylo velice pohodlné. Chodili jsme i do restauračního vagonu. Jídelní vůz je jediný, kde se ve vlaku může pít alkohol. Jinak je to zakázané a dost hlídané. Když vás ostraha přistihne, vysadí vás na první zastávce.“

Kupé jsou smíšená

Ve vlacích je navíc neustále k dispozici studená nebo horká voda na pití, takže si můžete kdykoli udělat čaj, kávu nebo zalít polévku z pytlíku. V každém vagoně jsou dvě WC. Čistá a udržovaná. Jediným nemilým překvapením bylo, že jsou kupé smíšená. „Může se stát, že budete v kupé jediná žena se třemi cizími muži. My měly se Šárkou štěstí, že jsme byly pohromadě s dalšími dvěma ženami našeho zájezdu. Jedna paní od nás, která jela sama, ale byla často v kupé s cizími lidmi. Nic nepříjemného se jí ale nestalo,“ popisuje Dana Bechynská.

(Pokračování v příštím vydání)

Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.