Foto

Zakladatelka Kubu Jarmila Dolejšková v domácím prostředí.

 

Padesát čtyři let se věnuje dětem z dětských domovů jako vychovatelka, ředitelka, tetička

Jarmila Dolejšková má Srdce na pravém místě

NOVÉ STRAŠECÍ. Pojmy jako dobročinnost, lidumilnost, filantropie či pomoc sociálně slabším mají stejný význam. Před Vánoci se skloňují ve všech pádech a většina z nás se do nějakého charitativního projektu alespoň jednorázově zapojí. Existují organizace, které se dobročinností profesionálně zabývají během celého roku. Pořádají velkolepé benefiční koncerty národních hvězd, jejich představitelé hovoří v TV, vyhlašují sbírky, nelze je přehlédnout a je to jistě dobře.

Podobnou činnost však vykonává i řada daleko menších a nenápadnějších spolků, o nichž se příliš neví, a přitom jsou úplně stejně důležité. Leckdy pomáhají nezištně, dobrovolnicky, tedy bez nároku na mzdu. Přímo ztělesněním takové charity je Klub přátel dětí dětských domovů (Klub) založený v květnu 1997 bývalou ředitelkou Dětského domova Nové Strašecí Jarmilou Dolejškovou.

Sny však měla v mládí úplně jiné. Vždy byla premiantka, uměla na klavír, krásně zpívala a hrála divadlo. Ráda by studovala historii a literaturu na Filozofické fakultě. Ale ouha! Probíhala 50. léta minulého století a ona byla dcerou politického vězně Josefa Jonáka odsouzeného v zinscenovaném soudním procesu na dvacet let odnětí svobody. Prý jako nepřítel lidově-demokratického státu za vlastizradu ve skupině. Své údajné „spolupracovníky“ ale poznal až v kriminále. Do amnestie fáral jedenáct let v uranových dolech.

Shodou dobrých náhod vystudovala alespoň střední jedenáctiletku. Jejím skvělým studijním výsledkům a bohaté mimoškolní činnosti (zpěv, klavír, divadlo) podlehlo nejen vedení školy, ale dokonce i soudruzi z ONV a MV KSČ a světe, div se, doporučili ji na vysokou školu. Excelovala při přijímacích zkouškách, ale ke studiu stejně nebyla kvůli uvězněnému otci přijatá.

V 60. letech doba povolila. Jarmila Dolejšková měla dvě malé děti a rozhodla se ucházet o pozici ve školství, nejlépe ve školce. Bylo jí nabídnuto místo ředitelky strašeckého Dětského domova. Nepřijala je, neměla žádné zkušenosti. Nastoupila tam jako vychovatelka k třiceti chlapcům ve věku 6 až 15 let. Šílené poměry i podmínky, pracovní doba 60 hodin týdně. Přesto dokázala vystudovat tříletou nástavbu obor vychovatelství a s manželem postavit domek.

Jarmila Dolejšková zde pracovala celkem třicet tři let. Sedm jako vychovatelka a posléze dvacet šest roků na postu ředitelky. Mnohé se jejím přičiněním změnilo, dokázala si poradit při jednáních s pány i kmány. Do důchodu odešla v únoru 97 a už za tři měsíce zakládala Klub přátel dětí dětských domovů. Tvrdí, že hlavně kvůli sobě, moc se jí totiž stýskalo.

Jaké jste měli záměry?

Úplně na začátku jsem ve sdružení byla já, Milada Karasová (bývalá majitelka známé modelingové agentury), Růžena Eliášová (personální ředitelka Pražské energetiky) a můj syn Petr. Teď je nás v radě deset tzv. „tetiček“ z různých míst Česka. Scházíme se jednou měsíčně u některé z nás a rozhodujeme, komu a v jaké výši se příspěvek poskytne. Jsme dobrá parta. Cílem Klubu bylo a je pomáhat dětem z děcáků, tamní prostředí jsem detailně poznala. Alespoň některým umožnit sport, kulturu, vzdělávání. Přispívat na volnočasové aktivity, na ozdravné pobyty, pomoct jim začlenit se do běžného života po dosažení plnoletosti. V 90. letech všechno tohle bylo jaksi „navíc“ a na to děcáky neměly peníze. Už se to ale hodně vylepšilo.

Čím jste začali?

Foto

Jarmila Dolejšková předává lékaři Pavlu Bočkovi šek na koncertu Děti dětem 2018.

 

Ve strašeckém děcáku jsem před odchodem stačila dokončit přístavbu hlavní budovy, ale chyběly peníze na fasádu. To byl náš první projekt. Už na podzim 97 byla zateplená fasáda hotová, peníze jsme získali od Pražské energetiky.

Další byla myšlenka zřizování „startovacích bytů“. Z praxe jsem věděla, že spousta dětí z domovů nemá po odchodu kde bydlet. Dřív jim podniky, kde se vyučily, poskytly třeba podnikový byt nebo ubytovnu, to po revoluci skončilo. Začaly sice vznikat Domy na půl cesty, ale bylo to vlastně pokračování režimu jako v děcáku. Vlastní pokoje, ale společná kuchyň i jídelna, sociální pracovnice a správce na místě. Ráno děti vypustili do města hledat práci, vrátit se mohly až v pět odpoledne. Co celý den dělaly, nikdo neřešil. Kdo si práci nestihl najít, po roce musel odejít. Jen kdo se dokázal zaměstnat, mohl zůstat další rok. Chtěla jsem, aby děti mohly začít samostatný život v bytě v normální zástavbě, aby se naučily sžívat s ostatními obyvateli a hospodařit s penězi.

Dost velké sousto…

Kupodivu se mi podařilo získat dva podkrovní byty od města do nájmu. Za jeden se složilo 250 tisíc na účet a postupně se to odbydlovalo. Opět pomohla Pražská energetická, oba byty zafinancovala. Nestačilo však odchovance jen nastěhovat a dál nechat bez povšimnutí. Začátky nebyly jednoduché ani s dětmi, ani se sousedy. Děti se sice vybíraly na základě určených podmínek, tedy ne feťáci či alkoholici, ale stejně nebyly v domě vítané. Každá blbost se mi hned donesla. Promluvila jsem si osobně s obyvateli, to trochu pomohlo. Strašecké byty a jejich uživatele jsem ještě v roce 2015 měla na starosti. Děti jsou sice právně dospělé, ale v běžném životě si poradit neumějí. Jednání s úřady, hledání zaměstnání, hospodaření s nízkými příjmy, vedení vlastní domácnosti a mnoho dalších záležitostí se teprve musejí naučit. Mnozí jsou s mentálním handicapem. Nemají rodinné zázemí, které by je podrželo v obtížných situacích. Nikoho, kdo by vlídně poradil a podpořil je.

Kolik startovacích bytů jste zřídili?

Ve Strašecí dva, jeden velký v Rakovníku a tři pro svobodné maminky s dětmi ve Velvarech.

Vystřídalo se v nich doteď pětatřicet dětí, jen osm se muselo kvůli chování vystěhovat. Naprostá většina z těch pětatřiceti byli Romové a absolventi zvláštních škol. Naučili jsme je postavit se na vlastní nohy. Udržet si práci a následně si najít vlastní bydlení. S mnohými jsme stále v kontaktu. Mají své rodiny a děti, které nejsou v děcáku. Z „tetiček“ se staly „babičky“. Projekt startovacích bytů pomalu tlumíme. Strašecké získali naši dlouholetí bydlící, říkám jim vypiplanci. Rakovnický jsme pustili. Projekt startovacích bytů se rozšířil a náš Klub teď pomáhá s jeho realizací jiným děcákům. Někde se nedostává financí na vybavení, jinde potřebují na nájem.

Stále hodně pomáháme se vzděláváním, aby děti z domovů mohly chodit do ZUŠek, navštěvovat kroužky, rozvíjet svůj talent.

Jeden příklad za všechny. Do plzeňského děcáku se kdysi dostali malí romští sourozenci Bartošovi. Oba krásně zpívali. Pomáhali jsme jim, aby mohli navštěvovat pěvecký sbor (platili jsme dopravu apod.). Dostali se na plzeňskou konzervatoř, pak i na vysokou školu. Studovali operní zpěv a my jsme jim celou dobu přispívali na studia. Dnes jsou oba členy plzeňské opery. Tohle má smysl.

Spolupracujete výhradně s dětskými domovy?

Ano. V současné době s dvaceti z různých koutů republiky. Oslovují nás se žádostí o pomoc samy, vesměs znají mě a Klub. Před lety jsme přišly s nápadem benefičního koncertu Děti dětem. Základem je „my pomůžeme tobě, ty zase jinému“. Podporujeme jimi ozdravné pobyty onkologicky nemocných dětí, které organizuje lékař Pavel Boček z nemocnice Motol. Bere s sebou vždycky stovku nemocných dětí a mezi ně zařazuje tak deset z dětských domovů.

Foto

Na aukci obrazů 2017 s účinkujícím Martinem Chodúrem.

 

Jak sháníte finanční prostředky?

Ročně hospodaříme přibližně se dvěma miliony korun, a to jedině od sponzorů a drobných dárců. O granty vůbec nežádáme. Spousta papírování a nikdy nevíte, jak žádost dopadne. To jdu radši holku naučit vařit knedlíky. Pražské „tetičky“ jsou vesměs úspěšné podnikatelky, od nich plyne část finančních příspěvků. Zvlášť od Tamary Kotvalové, té se dokonce říká „královna Pařížské“. To je naše generální sponzorka. Během let poskytla na naši činnost pěkných pár milionů ze svého podnikání. Podporuje nás i okruh renomovaných výtvarníků, např. Václav Zoubek, Jiří Anderle, Emma Srncová, Josef Velčovský, Karel Gott, Jiří Slíva, Fr. Ringo Čech a mnoho dalších zvučných jmen. Obrazy do aukce dává také jedna z „tetiček“ akademická malířka Jarmilka Králová. Ta ostatně pomáhá i ve spoustě jiných věcí.

Každý rok pořádáme aukci věnovaných děl v restauraci na Žofíně, kde po nás nechtějí horentní nájem. „Tetičky“ z Prahy mají za úkol oslovit a přivést bohaté kupce. To je jejich práce. Příští bude mimochodem 25. dubna 2019. Aukce pro nás zcela zdarma moderuje Saša Hemala, manžel další „tetičky“ Vlastičky.

Vaše činnost ale není jen o penězích.

Všechny naše „tetičky“ jsou ohromně obětavé, je za nimi hromada užitečné práce. Některé jsem zde už jmenovala. Mojí pravou rukou, téměř sestrou, je psycholožka Jarmila Divišová. Léta pracovala na Úřadu práce Rakovník, takže se ze všech sil snažila zaměstnávat odchovance z děcáku a krom toho se starala o rakovnický startovací byt a jeho obyvatele. Odstěhovala se sice do Plzně, ale jako prodloužená ruka Klubu pomáhá zase tam, spolupracuje s Katolickou charitou. Chodí učit vařit mladé maminky-samoživitelky do Azylového domu sv. Zdislavy. O spoustě jejích dobrých skutků se ani nedozvíme nebo až se zpožděním.

Další úžasnou „tetičkou“ je Ivanka Žídková anebo Alenka Bažantová, která se nám perfektně stará o účetnictví. Těmi nejmladšími jsou Lenka Nykodýmová a Martina Vosmíková. Všechny mají srdce na pravém místě.

Víte, já jsem jen zakladatelka Klubu a jedna z členek. Dobré výsledky nejsou zásluhou jednoho člověka. Nemůžu se nechat velebit, aniž bych zmínila ostatní.

Odměňujete se finančně?

Kdepak. Nevelkou odměnu dostává jedině účetní, ostatní pracují zadarmo. Ve srovnání s jinými obdobnými organizacemi nemáme skoro žádné náklady. Pro potřeby Klubu bychom mohly využívat až 20 % ze získaných prostředků, ale neděláme to. Nemáme to zapotřebí.

Lída Faflíková

Novostrašecká Matka Tereza

Přes dvacet let by mohla užívat zaslouženého důchodu. „Vždycky jsem za někoho nebo za něco bojovala. Už na škole mi učitelka říkala ‚advokát chudých‘. Když jsem cítila křivdu, ozvala jsem se. Možná jsem byla i trochu drzá,“ uvažuje Jarmila Dolejšková. Cílevědomost, rozhodnost, neústupnost, ale i laskavost a něha jsou jejími dominantními vlastnostmi. Nad chválou a obdivem jen mávne rukou: „Slyším to každou chvíli, jsou to jen slova. Důležitá je práce a výsledky.“

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.