Foto

Vladimír Hnízdil při práci na kopii obrazu Makové pole v Argenteuil od Clauda Moneta.

 

Vladimír Hnízdil z Otěvěk už namaloval kolem 5 000 obrazů

Jak přežít čtyřicet let v Poldovce? Malovat

V Otěvěkách není chalupy, kde by nevisel alespoň jeden jeho obraz. Od letoška to navíc platí i o místním kostele, pro který namaloval výjevy křížové cesty. Malíř samouk Vladimír Hnízdil je kladenským rodákem. V chalupě v Otěvěkách už ale žije nastálo přes čtvrtstoletí. Pamatuje si časy, kdy malá víska na hranici krajů a v území bývalých Sudet nevypadala tak idylicky jako dnes. Jak říká, tehdy se tu spíš vybydlovalo, než bydlelo. To už naštěstí neplatí. Teď se tu opravuje, zvelebuje, a když se posadíte na pohodlná křesílka u rybníka, nebude se vám chtít jet domů. „Teď je to tu fajnové, je škoda umřít,“ směje se 86letý otěvěcký výtvarník. Při jeho vitalitě a životnímu elánu není těžké uhodnout, že nic takového v následujících nejméně deseti letech neplánuje. A to přitom vyrůstal vedle kladenské Poldovky a pracoval přes čtyřicet let v jejích válcovnách. Celý život se totiž drží svého spolehlivého životabudiče – malování.

V sousedství komínů

„Takovýhle výhled jsem měl z okna v podkroví domku, kde jsme bydleli,“ ukazuje černobílou fotografii s kouřícími komíny, klikatícími se rourami a bezpočtem staveb. Mohla by sloužit jako ilustrační snímek ke slovu bezútěšnost. „Byl to domek o stejné velikosti, jako je tenhle v Otěvěkách. Když mi byly dva roky, žilo v něm čtrnáct Hnízdilů. Čtyři rodiny v pěti místnostech. Tenhle výhled z okna jsem měl až do svých šestnácti let,“ říká. A pak se Poldovce přiblížil ještě víc. Šel se do ní učit a až do penze ji neopustil.

Jeho volba to ale nebyla. Měl smůlu, že skončil školu v roce 1948, kdy v zemi převzali moc komunisté. Od té chvíle si nikdo nemohl dělat to, co chtěl. „Pošilhával jsem po nějaké výtvarné škole. Postavil se za mě i ředitel mojí školy a ten za první republiky objevil výtvarný talent Zdeňka Millera. Jenže když jsem přišel na pracák, tak mi jedna všemocná paní se silnými brýlemi a žabíma očima řekla: ‚Mládenče, mazalů máme dost. Takže hutě, nebo doly?‘ A tak bylo rozhodnuto. Když se to dozvěděl ředitel, řekl mi, abych maloval dál. Ať dobře dělám práci, která mě uživí, a přitom můžu dělat lidem radost obrazy. A to také dělám,“ říká Vladimír Hnízdil.

Nenechat se „převálcovat“

Teď má z okna v podkroví výhled do zahrady a na pole. Chalupa mu splnila sen o vlastním ateliéru, kde nebude muset před každým políbením paní múzy všechno rozkládat a vybalovat. Klidně může pracovat na několika obrazech naráz. Místa je tu dost.

„Válcovny v hutích byly takový válcířský středověk. Dneska už mají dávno všechno zmechanizované, ale tenkrát všechno procházelo lidskýma rukama. Bylo tam obrovské vedro a každou vteřinu mohl člověk přijít o život. Stačila malá nepozornost. Taky tam bývala spousta těžkých úrazů. Válcovaný výrobek letěl rychlostí osm metrů za vteřinu a člověk ho musel naslepo chytit kleštěmi lapačkami a pak se s ním otočit do další stolice. Říkal jsem si, u toho mám vydržet až do penze? Malování mi to pomohlo překonat a udržet si zdravou mysl. Nakonec jsem dělal předáka a mistra a vydržel tam 42 let,“ vypráví.

Malířské náhody

Za život prý namaloval kolem 5 000 obrazů. Co ví, tak visí i v Kanadě, Číně, Rusku, Německu a Americe. Je malířem samoukem. Dva roky ale chodil malovat ke kladenskému grafikovi Ludvíku Jelínkovi. „Z válcoven nás k němu chodila celá parta zájemců, mladí i staří. Vždycky jsem nás pobral do auta a jeli jsme malovat do plenéru. Jednou jsme třeba byli na Krakovci. Já si tam jako motiv vybral mlýn na potoce. Když byl obraz hotový, přišel ke mně nějaký člověk, že se mu obraz líbí a jestli by si ho mohl koupit. Tak jsem mu ho dal za pár drobných na pivo. A co se mi nestalo. Asi třicet nebo čtyřicet let poté za mnou přišla sousedka. Že prý jí spadl ze stěny obraz a rozbil se rám, tak mě poprosila, jestli bych ho mohl opravit. No a co myslíte. On to byl ten můj obraz s potokem a mlýnem na Krakovci. Neuvěřitelná náhoda. A jak k němu přišla? Její soused byl horník. Oběsil se, a když se jeho manželka stěhovala pryč, nabídla jí, jestli obraz nechce.“

Impresionistické kouzlení

Nejdřív maloval jen pro své potěšení. Když se ale vrátil z vojny, v práci se o jeho výtvarném nadání rozkřiklo, a tak začal malovat ostatním, o co ho požádali. Portréty, krajiny, zátiší i repliky starých mistrů. Na jedné z nich nyní pracuje. Jde o Monetův obraz Makové pole v Argenteuil.

„Je pro pána z Bratislavy. Už jsem mu maloval pro bratislavský klub železniční historie sedm nádraží od Moneta. Tenhle obraz chce domů. Impresionismus mám rád. Hodně se mi líbí barvy. Když si otočeným štětcem, který ohrotíte, rozetřete barvu, dostane prostor. Jak vám jde v místnosti během dne slunce, tak obraz žije. Mění se při různém osvětlení,“ ukazuje na jednom z pláten. Stejným stylem maluje i své obrazy. „Lidi teď hodně blbnou s chalupama. Snažím se je malovat impresionisticky, aby to nebylo takové kýčovité. Impresionismus se dělá v lazurách. To znamená, že vlastně malujete šest obrázků, pořád vrstvíte barvy na sebe a prosvítají ty spodní. Je to náročné na čas, protože musíte počkat, až spodní vrstva proschne, ale obraz je pak živý,“ vysvětluje.

Za náklady a flašku

Lásku k malování podědil po dědovi z matčiny strany. I ten pracoval na vysokých pecích v Kladně, byl zámečníkem. „Děda si rozdělával barvy makovým olejem. Já tu vůni barev miloval. Proto mě malování lákalo. A pak se mi moc líbila představa, že si můžu namalovat co chci a nikdo mi do toho nemluví. To byl úplně jiný svět,“ vzpomíná.

Nad tím, že se jeho pracovištěm stala místo ateliéru a galerií špinavá Poldovka, vůbec nežehrá. „Možná to nakonec bylo dobré rozhodnutí. Malíři musí mít ramena, aby se prosadili. Najít si svůj rukopis a styl, něco nového, co tu ještě nebylo, to je velmi těžké. Možná bych jako malíř živořil, čert ví. Jsem rád, že se obyčejným lidem moje obrazy líbí, prodávám jim je za náklady a za flašku.“ Před lety si ale malováním vydělal i na auto. „Když se obrátil režim, tak si jeden pražský doktor zařídil v Praze v Ruzyni obchod s památkovými předměty a chtěl, abych mu kopíroval obrazy Jakuba Schikanedera do kulatých rámečků. Udělal jsem jich snad dva tisíce. Šly na dračku a já si za to koupil ojeté auto na penzi. Stálo pár šupů, ale mám ho dodneška,“ směje se.

Rudá jako z Kladna

Obrazy Jakuba Schikanedera má obzvláště rád. Jejich temná a melancholická nálada mu připomíná Kladno z časů jeho dětství. „Když vylévali na haldě žhavou strusku, najednou se všechno rozsvítilo. Trvalo to asi čtyři minuty, kdy bylo Kladno zahalené rudou září. Přesně takové světlo má Schikaneder v ulicích na svých obrazech,“ popisuje Vladimír Hnízdil.

Jednou z největších kopií, které namaloval, byl Rembrandtův obraz Noční hlídka. Je veliký 2 × 3 metry a visí u neteře v jídelně. Strávil s ním 270 hodin čistého času. „Abych nepřecházel zákon, tak kopie popisuji: kop Hnízdil. A dozadu vždycky ještě napíšu, kdo maloval originál, jak se obraz jmenuje a v jakém roce kopie vznikla.“

Z chalupářů obyvateli

Otěvěky před lety objevil díky kolegovi z válcoven. Chalupu si s ženou koupili v roce 1977. Tehdy už plánovali, že se do ní na penzi přestěhují nastálo. Koncem sedmdesátých let vypadala vesnice bídně. Od konce války, kdy odtud byli vyhnáni němečtí obyvatelé, už uplynulo třicet let. A třicet let bez údržby je setsakra znát. „Ti, kteří dostali chalupy po válce, neměli k místu většinou žádný vztah. Jen to tu vybydlovali, nic neopravovali a nezvelebovali. Vypadalo to tu hrozně. Aby se něco změnilo, chtělo to opravdové nadšence. Vždyť abyste sehnala jeden pytel cementu, sjezdila jste 100 kilometrů,“ vzpomíná.

Nadšení opravovat přišlo právě s chalupáři. Díky nim jsou dnes Otěvěky jednou z nejmalebnějších vesnic na Jesenicku. Hnízdilovi měli štěstí v tom, že měli doma stavitele. Jeden z jejich dvou synů byl v tu dobu ve třetím ročníku stavební fakulty. „Bylo tu všude vlhko. Žádný z domů tu nemá základy. Jsou žulové a stavěné na hlíně. Na synovo doporučení jsme vykopali všechny podlahy, udělali z jižní strany průduchy a na severní jsme roury vytáhli nahoru pod půdu. V létě to krásně větrá a na zimu je ucpeme, aby neutíkalo teplo. Na podlahách je beton, ale samy podlahy jsou ve vzduchu. Postavili jsme pilířky vysoké na dvě cihly a teprve na ně přišly trámy a podlaha,“ popisuje osvědčený způsob boje s vlhkostí.

Fajnové Otěvěky

Do chalupy se nastěhovali nastálo v roce 1991. Na život v malé vesnici si zvykli rychle. Perou v dešťové vodě, pěstují zeleninu, chovají slepice a pečou domácí chléb (mimochodem tak výborný, že spořádáte tři krajíce na posezení). Poradí si se vším, co život na vesnici obnáší. „Můj děda z matčiny strany byl koumák. Vynalezl kráječ na knedlíky, měl ho i patentovaný. Můj druhý syn tu šikovnost podědil po něm. Všechno nám spraví. A máme štěstí, že jsou teď v Otěvěkách fajn lidi. Žije se tu krásně,“ říká Vladimír Hnízdil. Proto ani na vteřinu neváhal, když ho sousedé oslovili, jestli by do kostela nenamaloval obrazy křížové cesty. „Jsem ateista, ale udělal jsem to s velkým potěšením. Pro ty skvělé zdejší lidi,“ uzavírá. Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.