Foto

S Šárkou Hoangovou, Dášou Mandovcovou a Eliškou Ilbergovou na mistrovství republiky.

 

Bývalý stoper SK Rakovník Jan Vaidiš „čaruje“ už deset let

Na mistrovství republiky ho nikdo „nepřekouzlil“

Začátky kouzelnické kariéry Jana Vaidiše jsem zaznamenal díky úsměvnému vyprávění. Bylo to v době, kdy Honza ještě „tvrdil muziku“ jako stoper divizního SK Rakovník. Jednou prý jeli ze zápasu, když mladík Michal Šamberger chtěl, aby mu řidič autobusu zastavil na „neodkladnou“ zastávku. Z pětky vzadu, kde seděli staří pardálové, se tehdy z úst brankáře Jaroslava Kukly ozvalo: „Šambi, nezastavujeme. Pokud máš problém, řekni si Vaidimu, ať ti vyčaruje záchod.“ Na kolik je tahle historka pravdivá, se dnes asi těžko dozvíme. Proč to tedy píšu? Je to přesně deset let, co Jan Vaidiš působí na kouzelnických pódiích a před pár dny dosáhl svého největšího uměleckého úspěchu. Důvodů k malé rekapitulaci je tedy víc než dost.

Deset let na scéně, to to letí.

Je to tak. V roce 2008 jsem měl první veřejné vystoupení. Těch deset let pro mě představuje nejen splnění snu, ale i neuvěřitelný posun, který doufám ještě nekončí. Nebylo to jednoduché, ale bylo to krásné.

Změnil se ti výrazně život?

Neřekl bych výrazně – ale samozřejmě, že mně kouzlení život změnilo. Šlo to postupně. Nejsem profesionál. Mám svoji práci a kouzlení je velký koníček a vášeň. Dnes už se dostávám na akce nebo do míst, kde s profesionály spolupracuji. Musím ale přiznat, že mám na život jiný náhled. Původně jsem si myslel, že kouzlení bude jen koníček a že si jen tak sem tam někde zakouzlím, ale postupně se to začalo nabalovat a vtáhlo mě to až neuvěřitelně. Fotbalovou terminologií řečeno – začínal jsem v okresním přeboru a dnes se pohybuji v lize. A je to stejné jako ve fotbale, čím výš se dostaneš, tím víc chceš uspět a udržet se mezi špičkou. Musím zároveň říct, že můj posun v kouzlení nezměnil moji povahu. Nepohrdám žádným vystoupením a rád pojedu na soukromou oslavu, do školky nebo na ples.

Jaká je rivalita ve světě iluzionistů?

Asi jako v každém odvětví. Jsou tací, kteří na tebe koukají, že jim bereš práci, ale jsou i tací, se kterými se dá spolupracovat. Za deset let jsem se v tomto směru hodně naučil. Našel jsem pár kamarádů, se kterými vzájemně spolupracujeme. Jsme schopni si říct dobré i si vytknout věci, které by měly být v programu dělány jinak. Lidi, kteří nebyli féroví, jsem od sebe úplně odklonil.

Jak je těžké dostat se na špičku a udržet se v ní?

Snažím se mít iluze, které zde nikdo nedělá. Být originální. U některých iluzí mám i zaplacené právo, že je firma už do Česka nikomu nevyrobí. Ve světě to může ovšem někdo zkopírovat. To je dané dobou. V tuto chvíli už mám iluze od zahraničních dodavatelů. Jednou z nich je kouzlo, které bylo vyrobeno pouze ve dvaceti kusech, a dál vyráběno nebude. A já jsem mezi těmi vyvolenými. Pro tuto iluzi jsem byl až ve Španělsku.

Máte mezi kouzelníky jistotu, že nikdo nic prozradí?

Nevěřím tomu, že by někdo princip kouzla prozradil nebo se snažil iluzi začít vyrábět. Jsou to velice náročné věci. Jedinou možností je, že kouzelník řekne – mně tato iluze nevyhovuje a prodá ji někomu jinému.

Co předchází tomu, že se rozhodneš iluzi koupit?

Sleduji kouzlo na internetu a v různé kouzelnické literatuře a pak s kolegy kouzelníky a se svými výrobci o tom diskutujeme, zda by se to v našich podmínkách dalo používat, zahrnout do naší show a jestli to má požadovaný efekt. Než se rozhodnu něco koupit, tak to trvá třeba půl roku, než udělám zásadní rozhodnutí.

Prozrazujete si se svými kolegy kouzla?

Většina z nás má svoji cestu. V kouzelnictví je řada odvětví. Známe zhruba princip, ale kouzla si neprozrazujeme. U řady iluzí je nám princip jasný, ale u těch nejasných si to nechá každý pro sebe.

Koupit iluzi, to chce dobrou znalost angličtiny. Jak si na tom v tomto směru?

Vše začíná písemným kontaktem na výrobce. Sportovně přiznávám, že s angličtinou jsem na štíru, ale pomáhá mi švagr, který je vynikající angličtinář a pro řadu iluzí se mnou jel i do zahraničí. Když letí větší skupina kouzelníků, tak mi tam také někdo pomůže důležité věty přeložit. Když všemu rozumím po e-mailové komunikaci, není potřeba létat do zahraničí. Složím peníze a pak čekám, až mi kouzlo přijde. Někdy člověk trne, zda nenaletěl, přeci jen je to hodně peněz, ale zatím vše klaplo.

To mi chceš říct, že „nějaký Honza“ z Čech napíše e-mail a výrobci hned začnou jednat?

Opět je to cesta na delší trať. Za těch deset let jsme se už „očuchali“ a výrobci ví, že to chci pro sebe a nehodlám něco vyzrazovat. V řadě případů je potřeba i doporučení. Jednu iluzi jsem získal díky doporučení špičkového světového kouzelníka, od kterého jsem už něco kupoval. Napsal jsem výrobci s dovětkem, kdo mě doporučuje a oni začali jednat. Jeden můj kamarád chtěl také jednu, ale tomu vůbec neodpověděli. Dnes už jsem v takové pozici, že mi někteří výrobci nabízí nová kouzla sami.

Když vidíš novou iluzi, která se ti líbí, a chtěl bys ji do svého repertoáru, poznáš na první pohled její princip a jak se kouzlo dělá?

Nechci říkat, že vím úplně všechno. To určitě ne. Po deseti letech v tomto oboru znám spoustu principů. Někdy se mi povede, že princip vymyslím jinak, ale výsledek je stejný. To je jako u matematického příkladu. Máš více cest, jak dojít ke správnému výsledku. Jsou ale i iluze, které mi v hlavě šrotují, jak to bylo uděláno a u některých věcí nevím, jak jsou provedeny. Pokud si ale myslíš, že si koupíš kouzlo a budeš udivovat publikum, tak to je velký omyl. Vše je o tréninku a velké dřině, než s ním vyjdeš ven.

Nestalo se, že by kouzlo vyzradil někdo z tvého týmu?

V tomto směru jsem hodně přísný. Nejen na sebe, ale i na svůj tým. Bez důvěry to nejde a věřím, že nikdo z mého okolí, kdo principy zná, nic neprozradil. Na druhou stranu, když jdu třeba do školky, tak dělám jednoduchá kouzla, jejichž princip je normálně v knížkách. Tady prozrazuji, ale u svých kouzel nikdy. Ani kdyby do mě nalili litr vodky. Nereaguji ani na to, když mi lidé říkají svoji verzi, jak si myslí, že kouzlo funguje.

Foto

Jan Vaidiš s vítěznými trofejemi.

 

Mluvil jsi o tréninku. Jak často je potřeba cvičit a ladit kouzlo?

Není to jako u fotbalu, kdy jsem musel každý týden chodit třikrát trénovat. Kouzelník potřebuje dřít hlavně na začátku, aby si olámal prsty. Pak už to je jen o udržování se a o přípravě iluzí. Podle toho, pro koho a jaký druh představení nás čeká.

Jak je složité najít tu správnou asistentku?

Začal jsem s jednou asistentkou. Pak jsme osm let jezdili se Zuzkou Končickou, ale dnes už mám tři – Šárku Hoangovou, Dášu Mandovcovou a Elišku Ilbergovou. Vzhledem k repertoáru a druhu iluzí to nejde jinak. Najít správnou asistentku není vůbec jednoduché. Nejenže musí dobře vypadat, být ohebná, nesmí se stydět. Také jí nesmí vadit, že víkendy bude trávit na vystoupeních. A to nemluvím o dřině při tréninku. To není pro každou holčinu ta správná zábava. Nejezdíme vždy ve třech. Vše se odvíjí, jaké máme vystoupení. Když je velká iluze, tak je lepší, když jsou na podiu všechny tři. Dalším důvodem tohoto počtu je i případná alternace. Všechny tři ovládají všechny iluze. V kouzelnické komunitě se shodneme na jedné věci – najít správnou asistentku je jedna z největších starostí.

Teď na tebe prozradím další věc, kterou málokdo ví. Stal se prý i hercem. Prozraď nám víc.

Shodou náhod jsem dostal nabídku do divadelního představení, které se hraje v RockOpeře Praha. Nezpívám, neboj se. Během představení mám čtyři kouzelnické vstupy, když hlavní představitelé zpívají. Díky tomu jsem se seznámil s Kamilem Střihavkou, Viktorem Dykem, Honzou Toužimským nebo Jirkou Zonygou.

Takové věci určitě pomáhají k dalšímu posunu v kariéře.

Samozřejmě. Když se dostaneš do takové společnosti, tak se ti otvírají dvířka i jinam. Mně se povedlo dostat se do Národní banky, kde bylo vyhlášení Sportovce roku. Vystupoval jsem na stejném podiu, na kterém byli oceněni nejlepší čeští sportovci.

Pojďme ale k tvému největšímu úspěchu. Nedávno jsi uspěl na mistrovství ČR, kde jsi nepoznal přemožitele. Jak k tomu došlo?

Vždycky jsem si pohrával s myšlenkou, že půjdu na nějakou soutěž, ale nikdy jsem nedostal odvahu se přihlásit. Protože jsem si říkal, že nemám na to, abych se mohl měřit s českou špičkou. Na konci září proběhlo v Týně nad Vltavou mistrovství republiky, které pořádal Český magický svaz. Koná se jednou za čtyři roky. Někdy v červnu mi napsala hlavní organizátorka mistrovství, že se doslechla, že mám pěkné iluze a zda bych nechtěl přijet. Hned jsem odepsal, že děkuji za nabídku, ale že si myslím, že na to nemám. Ona odpověděla hned zpátky, že to mohu jenom zkusit. Poděkoval jsem, ale nepřesvědčila mě. Asi po čtrnácti dnech se mi to rozleželo a řekl jsem si – vždyť mi to nic neudělá. Nikdo o tom neví, a proč bych to nezkusil. Napsal jsem organizátorce, že jsem si to rozmyslel a že přijedu. Vše jsem ale držel pod pokličkou.

Tím začaly tříměsíční přípravy. Obecní úřad v Lužné nám půjčil sál, abychom mohli trénovat. Celé tradiční vystoupení jsme museli překopat, protože na MČR je daný limit 5–10 minut. Když nedodržíš nebo přetáhneš, jsi diskvalifikován. Všichni jsme dřeli do úmoru. Třeba do půlnoci a druhý den jsme šli do práce. Ale o motivaci nebyla nouze.

MČR je jediná soutěž, která je bodovaná podle světových pravidel. Za každou iluzi (náročnost, provedení) dostáváš body. V celkovém součtu je to jako kvíz. Tvrdá dřina přinesla ovoce. V naší kategorii jsme díky bodovému zisku skončili na druhém místě. První místo ale nebylo uděleno. Bodově na to nikdo nedosáhl. Takže jsme skončili druzí, ale svým způsobem jsme byli nejlepší. Každý porotce dal body, které se převedly na procenta. Na první místo se nikdo nedostal. Chybělo mi sedm procent, abych se dostal na první místo. Bohužel neznáme princip bodování, takže nevím, které iluze byly bodovány lépe a které hůře.

Po skončení soutěže jsme šli za porotci a debatovali. Dostal jsem několik rad, co je potřeba vylepšit. Bylo to hodně poučné a z úspěchu mám radost.

Trpěl jsi nervozitou?

Nervozita je zdravá. Kdo není nervózní, tak vystoupení odflákne. Nejhorší to ale bylo právě na této soutěži. Možná horší než při mých začátcích. Ono je něco jiného vystupovat před diváky a něco jiného před kouzelníky. Diváci sledují tebe nebo asistentky. Kouzelníci koukají úplně do jiných míst.

To ale nebyly jediné úspěchy.

Další šok přišel po skončení soutěže. Chtěli jsme začít balit, když přišla hlavní organizátorka MČR a řekla, abych nic nebalil, že jsem byl vybrán do hlavního závěrečného gala programu. Každé MČR je totiž součástí nějakého velkého kouzelnického festivalu. Večer bylo na programu vystoupení předních evropských a světových iluzionistů. Dostat se do této společnosti je velká pocta. U nás je řada kouzelníků, kteří pravidelně jezdí na MČR a této pocty se jim nikdy nedostalo. Mně hned při první účasti. Nesmírně si toho vážím.

Nebál ses, aby ti někdo neokukoval iluze, když jsi je nechával na podiu?

Dali jsme si všechny věci do jednoho rohu a nechali jednoho člověka u nich. Do takového rizika, že bych nechal svoje iluze volně přístupné, bych nešel. Stejně tak, když jsem vystupoval v rámci MČR, jsem měl podmínku, aby ostatní kouzelníci byli všichni před podiem. První radu od svých přátel jsem totiž dostal, abych nenechával nikoho za zády.

Tebe ale čeká letos ještě jedna velká výzva.

Už teď se neskutečně těším. Dostal jsem nabídku od největšího hotelu z Mariánských Lázní, abych měl hlavní show jejich silvestrovského večera. S celým týmem pojedeme poslední den v roce do tohoto lázeňského města, kde budeme mít během večera čtyři vystoupení pro uzavřenou zahraniční klientelu. První bude půlhodinové a zbylá tři asi dvacetiminutová. Podle našich informací by tam mělo být asi osm set diváků. Na tomto programu pracuji celý rok a z kouzelníků jsem tam sám.

Co je tvým dalším cílem? Las Vegas?

Zatím vystupuji pouze v Česku a nepřemýšlím o zahraničí. Pro mě je nejdůležitější, aby byli spokojeni diváci. To je nejlepší reklama a mohou přijít znovu nebo se objeví nová vystoupení. Někde v koutku duše bych se ale rád víc dostával do televize, ale to je hodně složité. Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou přihlásit se do pořadu – Česko-Slovensko má talent. Uvidíme.

Co říci závěrem?

Rád bych poděkoval všem, kteří mě po celou dobu podporují a pomáhají. Asistentkám Šárce, Dáše a Elišce. Práci v zákulisí má na starosti Jaroslav Brůček. Hudba a střih Aleš Mirvald, kostýmy Lidie Marešová. Magic studio 2000 za skvělé iluze a Ladislav Horák st. a ml. za odbornou pomoc. Samozřejmě bych chtěl poděkovat své dceři Justýnce a manželce Kátě za podporu, sestře a švagrovi a nejvíce svým rodičům. Bez jejich pomoci bych si nikdy nemohl dovolit plnit svůj sen. Nesmírně si toho vážím.

David Svoboda

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.