Foto

„Zlatá Adina“ na stupních vítězů v jihoafrickém Potchefstroomu.

 

Železná lady z Krt přivezla světové zlato v bench-pressu

Nejsem rarita. Baví mě to a nelituji se

Pokud se v rakovnickém Profi Fitness Milleniu budete ptát na paní Hykovou, nepochodíte. Ovšem Adinu tu znají všichni. Drobnou usměvavou dámu byste netipovali na úctyhodných 75 let a už vůbec ne na 75 kg v bench-pressu. Svým výkonem suverénně ovládla letošní mistrovství světa v jihoafrickém Potchefstroomu. Mistryni jsme vyzpovídali při tréninku v jejím oblíbeném fitku.

Jak jste se dostala k silovému sportu? Pro ženy není úplně typický?

To je román sám o sobě. Od 26 let jsem byla samoživitelka. Měla jsem tři holky, babičky daleko, alimenty jsem nedostávala, takže jsem na všechno byla sama. Když mi bylo 47, tak jsem se zhroutila – kolaps celého organismu. Měla problémy s klouby, nemohla jsem spát, ráno jsem nemohla vstát. Živila jsem se téměř jenom prášky tlumící bolest. V tu dobu moje dcery řekly, že takhle už to dál nejde a začala jsem s nimi chodit na „kondiční posilování“.

Nebála jste se, že si uškodíte?

Věděla jsem, že horší už to být nemůže. Začátek by příšerný, protože jsem nikdy necvičila ani se nevěnovala žádnému sportu. Poprvé jsem nevydržela ani rozcvičku. Asi po šesti týdnech jsem cítila změnu. Bolest odcházela a spala jsem celou noc, což se mi nestávalo. Jednou jsme si po cvičení povídali v šatně a já slyšela z tělocvičny hrozný rány. Šla jsem se podívat a chlapi tam zvedali velký činky. Chvíli jsem je pozorovala a oni, jestli si to nechci zkusit. Já jsem samozřejmě šla. Ukázali mi bench-press a hned na prvním tréninku jsem zvedla 35 kg. Byl to úžasný pocit, že sama něco dokážu. Postupně mi ukázali i ostatní disciplíny silového trojboje (mrtvý tah a dřep) a já s nimi začala pravidelně chodit.

Začala jste se naplno věnovat silovému trojboji?

Ano. Bylo mi 49 let a soutěžila jsem s mladýma holkama, protože žádná veteránská kategorie neexistovala. Bavilo mě ostatní přesvědčovat, že sportem se dají vyřešit zdravotní problémy a že je to jediná cesta, pokud nechcete vytloukat klín klínem.

Byla jste pod vedením trenéra?

Nebyla. V 80. letech se ani trenér sehnat nedal, proto jsem cvičila s ostatními a navzájem jsme si předávali zkušenosti. Vše jsme dělali svépomocí včetně výroby náčiní. V roce 1992 jsem vyhrála republikové závody a dostala jsem se do reprezentace, kde jsme už měli trenéra a zázemí. Odjela jsem na první mezinárodní závody do Švédska, kde jsem i v konkurenci mladých holek vyhrála.

Tehdy se vám závodění zalíbilo?

Když jsem viděla atmosféru velkých závodů, tak jsem si řekla, že padesátiny oslavím na mistrovství světa a vyšlo mi to. Vyhrála jsem „republiku“ v nově stanovené kategorii M1 nad 40 let. Sehnala jsem si sponzory a letěla na mistrovství světa, kde jsem se v silovém trojboji umístila na 5. místě.

Dnes už jsem v kategorii M4, což je nad 70 let. Pořád se snažím zúčastňovat závodů. Po Evropě je to celkem dostupné, ale letenky jsou velmi drahé a sehnat sponzory téměř nemožné. Všichni raději sponzorují fotbal a hokej. Prosadit se sama za sebe je těžké a pravidlo „sedávej panenko v koutě“ nefunguje.

Závodní kariéru jste začínala v silovém trojboji, proč se nyní specializujete na bench-press?

Ostatní disciplíny dělám spíše rekreačně i když v roce 2016 jsem na mistrovství v Plzni závodila v trojboji. Sešly jsme se jen dvě závodnice, takže to nebyl žádný problém. Ten metrák ještě zvednu (směje se). Důvodem, proč jsem přestala s trojbojem, byl hloupý úraz. Ráda chodím v lese a po loukách. Jednou jsem šlápla do díry po vytaženém sloupku od ohradníku. Hnula jsem si s obratlem. Samozřejmě jsem to nijak neřešila. Když byla bolest nesnesitelná, tak jsem vyhledala lékaře a ti mi doporučili operaci. To jsem odmítla. Snažím se teď záda šetřit a bench-press je poměrně bezpečný.

Foto

Dřina a radost zároveň. (Trénink světové špičky v bench-pressu).

 

Uchvátil vás kromě silového sportu nějaký jiný?

Vždycky jsem se snažila o doplňkový sport. Přes dceru jsem se dostala k horolezectví. Baví mě posouvat své limity. Dřív jsem měla závratě, ale chtěla jsem to překonat a jde to. Chtěla jsem dělat paragliding. Snažila jsem se to naučit, ale startování je náročné a netroufla jsem si kvůli zádům. Zeťák si udělal zkoušky na tandemové lítání, takže teď lítám s ním.

Kdybyste měla vybrat vaše největší úspěchy?

Za těch 25 let mám spoustu pohárů a medailí, ale nejdůležitější je pro mě zdraví a dobrý pocit. Mnohokrát jsem vyhrála republiku a nominační závody, abych se dostala až na mistrovství světa. Na bedně jsem byla poprvé v roce 1994 jako druhá.

Často mě mrzelo, že jsem musela závody vynechat, protože jsem nesehnala prostředky. Když se potom podívám na výsledky, tak si říkám, v Kanadě nebo na Novém Zélandě bych mohla být mistryní světa.

Co váš dosavadní největší úspěch MS v Jihoafrické republice?

Za to musím poděkovat hlavně obci Krty, kde žiju. Obstarali mi letenku do JAR, protože sama bych se tam určitě nepodívala. Byla tam úžasná atmosféra a pro mě obrovský zážitek. Vítězství byl takový dárek k 75. narozeninám.

Kolik závodnic bylo ve vaší kategorii?

Sešlo se nás pět z celého světa. Samotnou účast beru jako úspěch, protože je nás každým rokem méně. Už od 70 let jsem chtěla závodění nechat, ale ani teď nejsem mezi konkurentkami žádná rarita. V roce 2013 jsem na pražském mistrovství zjistila, že se mnou soutěží Japonka s rokem narození 1930. Myslela jsem si, že je to překlep, ale nebyl. Ona při své váze 47 kg vytlačí na bench-press 42,5 kg! Letos se mnou byla v JAR a ve svých 88 letech stále zvedá. Po závodu za ní musím vždy jít a poklonit se jí, protože ona je královna liftu.

Ona je důkaz, že když člověk chce, tak tělo poslechne. Když jsem se s ní bavila, tak jsem se dozvěděla, že se vrcholovému sportu začala věnovat až později. Možná i proto stále zvedá, protože když začala, tak tělo už měla vyvinuté. Často se setkávám s tím, že když mladí závodí už od dorostu, tak se častěji zraní a třeba už ve 25 musí se závoděním skončit.

Je lepší nechat tělo „dozrát“?

Určitě je to lepší než to přehnat. Zvlášť dneska je to těžké, když není problém si sehnat nějaké svinstvo. Když pak sportovci něco sezobou, pak tělo nevydrží tak dlouho, opotřebuje se a je to nebezpečné. Mě lidé považují za bláznivou ženskou a nevěří, že jsem „čistá“. Silové sporty bohužel mají celkově špatnou pověst.

Jako závodnice jste ale pod kontrolou, že?

Celá reprezentace je v antidopingovém programu, takže jsme všichni stoprocentní. Kontrola spočívá v tom, že nás mohou přijet kdykoli zkontrolovat, takže si nikdo nedovolí podvádět. Jinak ti, co dopují, mají poradce, kteří jim zakázanou látku do závodů z těla odstraní. Strašně mě mrzí, že tohle veřejnost neví a stále se šíří pomluvy, které tento sport degradují.

Takže se nikdy nestalo, že by namátková zkouška někoho odhalila?

U žen rozhodně ne, ale u mužů bohužel ano. Muži stále řeší, kolik kdo zvedá, ženy to dělají spíše pro dobrý pocit, že něco dokážou. Proto se snažím ženy lanařit do tohoto sportu, pro ten pocit. Já jsem hrdá, že všechno zvládnu sama i naštípat si dříví a naházet uhlí do sklepa. Nehledám žádné úlevy, naopak chci všechno dokázat. A když tě něco bolí, tak si nalož! Pracovat je přirozené. Dnes máme na vše pomocníky. Já na všechny děti prala v ruce na valše. To jsem nemusela posilovat triceps, ten tam byl automaticky. Žádná posilovna nebyla potřeba. Člověk se nesmí moc litovat. Lidé se o hodně připravují, když si vše ulehčují.

Barbora Vaicová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.