Foto

První vystoupení Jaroslava Svěceného v mateřské školce.

 

„V patnácti jsem cvičil v kotelně domova mládeže,“ říká Jaroslav Svěcený

Na houslích mu nejvíce voněly šelaky

Na rozhovor s Jaroslavem Svěceným jsem si počkala zhruba hodinku, když už jsem pomalu přestávala věřit, že vyjde, objevil se. Příjemný, usměvavý si v Baru u Tyláků dal presso. „Super, konzistentní pěna,“ zadíval se na ně okem znalce. „Káva mě zajímá, ale ne že bych podle ní posuzoval pořadatele. Ještě si přivoním. Je fakt dobrá,“ pochutnával si, zatímco pokračoval v nehudebním prologu. Během něho prozradil, že již dvakrát vyhrál amatérskou soutěž v kávě, ale že umí pouze tisícinu toho, co jeho kamarád Ital, který pořádá mistrovství světa v kávě. „Když mi Italové udělají capuccino, namalují mi na ně i začátek Beethovenské sonáty a houslový klíč. Takové kafe je tak hezké, že je škoda ho pít, ale když si loknu, řeknu si, že takovouto kávu v životě neudělám, protože je prostě super.“ Další hovor se už pochopitelně točil pouze kolem muziky.

Kdo rozhodl o tom, že budete hrát na housle?

Přivedl mě k nim děda, kapelník a houslista. Díky němu jsem je doma slyšel. Byl už v důchodu, takže moc nejezdil, spíše učil. Jednoho krásného dne jsem řekl, že bych na ně chtěl také hrát. On mi je přinesl a od té doby to začalo. Ale nebylo to jen tím. Díky tomu, že jsem se narodil v Hradci Králové, chodil jsem s dědou k tamním houslařům – Pilařovým. Zažil jsem ještě Karla Pilaře, který žil do roku 1985 (ročník 1899). Byl to starý pán a vyprávěl mi o historických houslích. Tam jsem vlastně tomuto nástroji propadl. Viděl jsem otevřené housle před restaurováním s vrchní rozklíženou deskou, zaujaly mě i staré nápisy uvnitř. Takže moje láska k houslím se zrodila u Pilařů. Zpočátku mi tam nejvíce voněly laky, jsou to samé přírodní pryskyřice – šelaky. Když jsem tam přišel, měl jsem vždy pocit, že jsem se ocitl v jiném světě. Stačilo, že jsem natáhl tu vůni. Vrchol blaha pak byl, když jsem si mohl lak zamíchat. Měl jsem pocit, že to, co jsem míchal, se dostalo na housle, což pro mě byl obrovský zážitek. Ště­stí bylo i to, že tehdejší hudebka – lidová škola umění – byla ve stejné ulici jako dílna, takže jsem tam byl každou chvíli. Strašně mě bavilo tam být a sledovat práci houslařů. Housle mě zajímaly nejen z hráčského pohledu, ale i z toho, že jsem se o nich chtěl dozvědět co nejvíc. Tak jsem se začal zajímat i o jejich historii. Mapuji zvuky různých mistrovských nástrojů v skladbách od sedmnáctého století po dnešek napříč Evropou. Vydal jsem publikaci Slavné evropské housle a v pražském Obecním domě realizoval stejnojmennou houslařskou výstavu, neboť housle jsou evropským fenoménem.

Byl jste uvědomělý žák, který cvičil sám od sebe, nebo jste nad sebou potřeboval cítit pevnou ruku?

Myslím si, že jsem nebyl nikterak předurčen. Bavilo mě to, a nekoukal jsem na to tak, že by se z toho měli všichni zbláznit. Nechával jsem tomu volný průběh. Rozhodně jsem nebyl hnán a bičován tím, že musím denně cvičit tolik a tolik hodin. Když mi bylo deset, jezdili jsme hodně na hory do Deštné, s klukama jsem chodil hrát pozemní hokej (s tenisákem) a byl jsem samá modřina. To bylo období, kdy jsem cvičil méně, ale když mi bylo dvanáct, zlomilo se to a začalo mě to nesmírně bavit. Potom jsem však stál před rozhodnutím zda jít na gymnázium, kde moje maminka učila češtinu a hudební výchovu, nebo na konzervatoř. Říkal jsem si, že když půjdu na gympl, bude maminka vědět o každé špatné známce, tak jsem zvolil druhou variantu. Dopadlo to výborně, přijímačky jsem udělal a v patnácti letech jsem odešel jako hýčkaný jedináček z rodinného domu do Prahy.

Být v patnácti sám v Praze asi nebylo jednoduché. Jaké byly vaše začátky?

Foto

Jaroslav Svěcený.

 

Skončil jsem v domově mládeže v Husově ulici, kde nás bylo šest na pokoji a z toho čtyři studovali technologii zpracování masa (dodnes někteří z těchto kolegů chodí na mé koncerty). Hned jsem dostal pupendo, to byl vstupní protokol. Když jsem chtěl cvičit, ozvalo se – vypadni. Byl jsem ucho, oni byli mazáci, takže jsem cvičil v kotelně, když bylo volno. Musím říct, že jsem dostal školu života, ale nelituju toho. Člověk si pak daleko víc váží tepla domova i toho, že se na vás druzí slušně dívají. Tomu přesunu do Prahy jsem tehdy i dnes říkal Felliniho střih. Dostal jsem se z poměrně solidního komfortu do solidního nekomfortu. Ráno jsem vstával, abych mohl cvičit na konzervatoři, protože tam byl nedostatek učeben. Byl jsem zkrátka hozen do vody a musel jsem se naučit trochu plavat.

Kolegyně se ve třiceti začala učit hrát na housle, takže jedna otázka od ní. Po jaké době přestanou vrzat?

To je poměrně individuální moment, protože každý má jiné dispozice. Kromě určitého talentu je třeba umět i koordinovat pohyby, protože každá ruka dělá něco úplně jiného. Už jen nastavení smyčce je strašně důležité, takže velmi záleží na tom, kdo je váš první kantor. Obdivuji všechny, kteří učí začátečníky. Kantor může velmi pomoci nebo šíleně ublížit. A vrzání? Někomu to nevrže vůbec, najde si hned svůj způsob, jinému to trvá velmi dlouho. Ale to ještě neznamená, že bude špatný. Každý má tu rozjížděcí dráhu jinou. Když však dnes sleduji kolegy ze světové špičky, zjišťuji, že to jsou skromní lidé, kteří si na nic nehrají a nejsou nafoukaní. Dobře vědí, o čem to je, ti nafoukaní mají mnohdy jen svou nadutost, a o tom život není. Na to je příliš krátký a vy musíte stále pořádně makat a mít co nabídnout.

Nevyhýbáte se zajímavým hudebním spojením (Jablkoň, Michal Dvořák – Vivaldianno). Co vás k tomu vede a jak tyto variace přijímají vaši posluchači?

U mě je to jasné, dědeček byl kapelník a houslista, takže já to nedělám proto, abych se zviditelňoval – jak činí někteří moji kolegové – já už to dělám pětadvacet let. S Jablkoní spolupracuji už 22 let, i když to neznamená, že spolupracujeme stále. Baví mě zjišťovat nové hudební a zvukové možnosti. Spolupracuji také se slovenským orchestrem Ciganski diabli, což jsou světově proslulí Romové, kteří mají vystudovanou klasiku. Inspirují mě setkání s lidmi z jiných žánrů, díky nim mám o muzice větší přehled. Odjakživa jsem měl vedle klasické hudby rád i jiné žánry, zajímala mě alternativa, přestože oslovuje ještě menší vrstvu lidí než klasika. Tito lidé jsou schopni pohlížet na hudbu z jiného úhlu, takže vám vnuknou nápad, který by vás nikdy nenapadl, kdybyste dělal jen klasiku. Konzervativní posluchači toto třeba nepřijmou, ale naště­stí je mnohem více těch, kteří takovouto věc kvitují. Mám housle rád, takže se je snažím přiblížit co nejširším vrstvám publika. Myslím si, že jsou moderním nástrojem, znají je na celém světě. Jsou geniální náhražkou lidského zpěvu, dokáží vytvořit veškeré emoce. Je důležité dělat multižánrové projekty, aby mladí lidé viděli, že není jenom kytara a basovka. Na rozdíl od konzervativních kolegů neodsuzuji projekty typu Vanessa Mae, ona a jí podobní udělali pro popularizaci tohoto nástroje neskutečně mnoho. Nejlepším popularizátorem klasiky 20. století je pro mě Leonard Bernstein a z filmů to je Formanův Amadeus, díky němu si šestnáctiletí začali kupovat Mozarta. Klasika vznikla jako hudba pro širokou veřejnost, byl to geniální pop dávné doby a já se tak na ni koukám. Nemám rád netradiční věci týkající se mistrovských nástrojů, protože se s velkou úctou koukám na to, co naši předci dokázali, ale v případě prezentace klasiky si myslím, že je škoda, aby se uzavírala a stala se z ní elitářská záležitost. Mění se doba, do sálů přicházejí nové generace posluchačů, které vyrostly na jiných kořenech.

Co si musíte jako houslista odříct?

Nehraji basketbal, volejbal a vše, kde bych si mohl zranit ruce, ale nejsem cimprlich, že bych třeba neodnosil nějaké těžké věci. Krájet cibuli také umím, tedy alespoň v to doufám. Nedělám věci, které by mě mohly bezprostředně ohrozit, a já bych se mohl stát nezaměstnaným. Jinou práci bych si sice našel, ale mrzelo by mě, že bych nemohl dělat to, co dělám. Jsem celý život na volné noze, mám v sobě hnací motor, baví mě objevovat muzikantské světy. Zpočátku jsem si myslel, že bude dobré hrát v orchestru, ale pak jsem zjistil, že se svou povahou to dělat nemohu. Chci realizovat zajímavé projekty a na to vás nikdo nesmí svazovat. Můj svět je neustále v pohybu a zároveň jsem v nejistotě. Což je zvláštní akumulátor, který vás žene, dokud vás to baví.

Lenka Pelcová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.