Foto

Jaroslav Beneš

 

„Sedmdesátka je mžik, nikoliv epocha,“ říká zpěvák Jaroslav Beneš

Se Soukupem to táhne už pětapadesátý rok

Zpěvák Jaroslav Beneš oslavil vloni velké životní jubileum. Krásné je, že kromě ­sedmdesátky má letos v dubnu ještě další výročí. Před dvěma lety se totiž znovu narodil. „Během života se člověku zastaví nervy několikrát, ale srdce jen jednou. Proto chci upřímně poděkovat všem, kteří mne v dubnu 2010 vrátili do života. Jim vděčím za oživování, vzornou péči i za to, že mohu zase hrát, zpívat a moderovat,“ říká.

Housle ho učily disciplíně

Hudební vlohy se u Jaroslava Beneše projevovaly už v raném dětství. „Už v mateřské škole jsem dobře zpíval. Také si pamatuji, jak jsem jako dítě sedával u muziky a poslouchal dechovku (byla to obdoba dnešních Babouků). Uváděla mě v úžas a neskutečně jsem ji prožíval,“ vzpomíná. Že bude hrát na housle, určili rodiče. Prošel si cestu od čtvrtek po celé. Dnes vlastní vzácný, svým způsobem historický nástroj z pozůstalosti Jožky Hlaváčka (vyráběl v Lounech heligonky). V hudební škole byl devět let žákem Václava Polívky. „Vyžadoval až úzkostlivou přesnost a důsledně lpěl na maličkostech. Často jsem to oplakal. Všechno se muselo desetkrát přehrát, než to bylo přesně podle jeho představ. Byl jsem nucen doma denně cvičit. To se odehrávalo pod určitým nátlakem otce, který na to velmi dbal. Cvičil jsem a přitom pozoroval kluky, jak si venku hrají a lítají, což mi připadalo jako nezměrné trápení,“ pokračuje.

Přiznává, že až časem ocenil vlastnosti, které díky tomuto drilu získal – pečlivost a přesnost. „Později se mi to hodilo při studiu na pedagogické fakultě. Dnes vím, že právě tyto vlastnosti musí mít dobrý muzikant, ale v patnácti mě více než etudy a houslové koncerty zajímala jiná muzika.“

Hra skončila opravou

Jiné muzice se Jaroslav Beneš skutečně věnoval. „Na jedenáctiletce jsme založili studentskou kapelu a odtud byl už jen krůček k opravdovému zpívání. Ani jsme snad neměli žádný název. Byl tam Jirka Soukup – harmonika, Jarda Jiskra – bicí, Pepča Mourek – saxofon a já jsem hrál na housle a zpíval. Naše první vystoupení bylo v Nezabudicích. Dopravili jsme se tam pěšky z Křivoklátu a v noci jsme zase šli zpátky. Výraznou epizodou koncertu bylo, že jsem dohrál na housle, položil je za Jirku a on si na ně i s harmonikou sedl. Byly vypůjčené, takže jsem pak s jejich opravou měl určité starosti. Byla to kopie stradivárek, i když nepříliš vzácná. Problém byl, že jsme ještě tu noc potřebovali další housle. Běželi jsme za panem řídícím, který měl jedny doma. Když jsme mu řekli, co se přihodilo, bál se nám je půjčit.“

V této sestavě se Jaroslav Beneš dostal k tehdejší moderní muzice. „Hráli jsme písničky od Rudolfa Cortése či Richarda Adama. Náš repertoár nebyl příliš bohatý, takže jsme byli nuceni zahrát skladbu a pak ji ještě opakovat,“ usmívá se.

Foto

Jaroslav Beneš jako houslista zhruba v roce 1966.

 

Lidovka s odporem

Jaké to je vystupovat s nepříliš obsáhlým repertoárem, si Jaroslav Beneš vyzkoušel i v začátcích Merkuru. „Naše první hra čítala asi šestnáct skladeb. Ale postupně se přidávaly další a další. Hrát s orchestrem Merkur v době, kdy v jeho čele stál Otakar Pihrt a později Jiří Soukup, byla pro každého velká pocta a ten, kdo touto kapelou prošel, se mnohému naučil. V roce 1957 jsem měl nahradit výborného zpěváka a muzikanta Františka Bureše, protože on v té době hrál v předních jazzových sestavách. Nikdo mi tehdy nepředhodil, že jsem horší nebo že na Frantu nemám,“ pokračuje a vzpomíná, jak ho Otakar Pihrt donutil správně zpívat lidovky v době, kdy tímto žánrem naprosto opovrhoval. „Zpívat lidovky totiž není příliš jednoduché, i když to tak může znít. Je tam naprosto jiné frázování než v mluveném slově nebo romantických písničkách. Zpěvák je musí zvláštním způsobem slabikovat a přitom to musí být plné. Ota přede mnou stál a přesně mi ty slabiky ukazoval, občas to vypadalo, jako by mi hrozil. Navíc k tomu používal slova, která nepatří do slovníku spisovné češtiny.“ Za éry Jiřího Soukupa však Jaroslav Beneš po jednadvaceti letech v Merkuru skončil. Důvodem byl nedostatek času a velké pracovní vytížení.

S Karlem Vackem

V této době vystupoval Jaroslav Beneš pouze příležitostně se slabeckou kapelou Nový populár a křivoklátským Kastelánem. „Nemohu přejít ani své účinkování s předními dechovými orchestry Rakovnicka. Řadu koncertů jsem také zpíval s již neexistující Rakonkou. Dodnes s úctou vzpomínám na vzácná setkání a spolupráci s Karlem Vackem. Získané zkušenosti mi přišly vhod i při zpívání s Modrou muzikou Zdeňka Thumy z Nového Strašecí. S těmito profesionálními muzikanty jsem odehrál všechny důležité hry. Problém byl, když pan Thuma udělal jednou za rok nějakou zkoušku, protože si potřeboval přejet pár písniček. Muzikantům stačilo, že si to zahráli jednou. Já bych však uvítal ještě jedno opakování, ale netroufal jsem si o ně říct, protože oni to zahráli dobře.“ K muzice na plný úvazek se Jaroslav Beneš vrátil v létě roku 1990, kdy už Jiří Soukup šéfoval svému kvartetu a později kvintetu. „S Jirkou se zpívá výborně, ale má to jeden háček – jeho sluchu a pozornosti neujde ani ta sebemenší chybička. Fakt je, že s ním hraji s výše uvedenou přestávkou již pětapadesátý rok.“

Fobie a trapasy

Na rozdíl od hudebních začátků, má dnes Jaroslav Beneš v repertoáru možná tisícovku písní. „To už není v lidských silách si je všechny zapamatovat. Takže někdy mám fobii z toho, že mi vypadne slovo a všichni ostatní ho budou vědět jen já ne,“ přiznává a prozrazuje i své dva muzikantské trapasy. Ten první se udál v Trenčíně, kde byl na vojně. „Tam jsem zažil to, čemu se mezi muzikanty říká, že kapele spadne řemen (všechno se rozhodí a jede to víceméně na divoko). Na vojně jsem měl to ště­stí, že jsem mohl zpívat s místní kapelou ve vinárně. Tehdy letěla písnička Jó, třešně zrály. Ráno jsem si ji stačil zapsat z rádia a večer jsem se domluvil s klavíristou, že ji dáme. Noty jsme neměli, jen jsme si ji zkusili a vypadlo to dobře. Když na ni přišla řada, zahrál klavírista jiné akordy, čímž mě vyhodil z vnitřního ladění a já zapomněl melodii. Tři minuty jsme sice něco hráli a zpívali, ale určitě to nebyla písnička Jó, třešně zrály. Lidé koukali divně, prošlo to sice bez nějakých dozvuků, ale pro mě to byla obrovská ostuda. Od té doby jsem ji nezpíval, i když už ji dobře umím.“

Podobná věc se stala i Merkuru v době jeho největší slávy. „Řadu věcí jsme hráli z listu. Jednou jsme vystupovali v Krásném Dvoře a Jirka přinesl směs písní Karla Vacka, která trvá snad dvanáct minut, a nikdo z nás ji neznal. Odpočítal ji jako polku, ale ona má začínat pomalu, takže už během předehry se to celé rozpadlo. Jirka jen vykřikl – hrajte něco od Vacka a tím to skončilo. Na zkoušce jsme pak tuto směs cvičili dvě hodiny, než jsme ji dali dohromady. Jsou tam přechody mezi jednotlivými písničkami a mění se i tempa, což je bez dirigenta náročné.“

Ohlédnutí

Když jel před dvěma lety v úterý 20. dubna Jaroslav Beneš po deváté hodině ráno autem, cítil se naprosto v pohodě. Přesto se mu na křižovatce U sedmi zlodějů najednou před očima všechno zavřelo. „Padl jsem na volant a auto si jelo, kam chtělo. Probral jsem se až v pátek odpoledne v nemocnici. Ani jsem nevěděl ve které. Moje obrovské ště­stí bylo, že mě Pepík Kubař vytáhl z auta, že kolem jel profesionální záchranář Ruda Čech, který věděl o co jde, nahodil mi srdce a přivolal ARO. Když jsem se před týdnem setkal s primářem Kozlíkem, říkal mi, že na mě kouká jako na zázrak,“ vzpomíná i na méně příjemnou etapu svého života.

Na pódium se vrátil po půlroce – v září už zpíval, i když si prý zpěv zpočátku dávkoval. „Nejprve jsem dal jen jednu sérii, pak hodinu, dvě a dnes už zase zpívám naplno. Jsem neskutečně šťastný, že to takhle dopadlo. Když se ohlédnu zpátky, vidím, že dochází k výměně generací, z ekonomických důvodů se hraje převážně v malém obsazení. Pro mě jsou však opravdovým muzikantským svátkem Taneční podvečery v Rakovníku a Taneční odpoledne na Kladně.“

Lenka Pelcová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.