Foto

Ve třídě pavlíkovské malotřídky na začátku 50. let.

 

Výuka ve spojovaných ročnících očima žákyně Hartlové, učitelky Loudové a archiváře Bednaříka

Nebojte se malotřídek, dětem svědčí

Věřili byste tomu, že ve školním roce 1969/1970 působilo v okrese Rakovník 64 základních škol, z toho 45 malotřídních? Uplynulo čtyřicet let a situace se radikálně změnila. V právě probíhajícím školním roce je tu 26 základních škol (plus jedna v Lánech, které už de iure v okrese neleží). Plně organizovaných je 16 a malotřídních jenom 10. Před třemi týdny jsme věnovali pozornost devítiletkám, dnes se zaměříme na tak zvané malotřídky. Tedy na školy s 1. až 5. třídou, v nichž jsou některé třídy spojené. Tyto školy najdeme ve Hředlích (8 žáků), Chrášťanech (18), Kněževsi (38), Krušovicích (30), Lišanech (18), Olešné (14), Pavlíkově (38) a Roztokách (60), Senomatech (29) a Zbečně (28). Celkem je momentálně navštěvuje 281 dětí ve věku od 6 do 11–12 let.

Malý počet dětí je velkým plusem

Foto

Milada Loudová nedá na malotřídky dopustit.

 

Milada Loudová jako dítě absolvovala malotřídní výuku na prvním stupni. Na další malotřídku v Městečku nastoupila jako ředitelka školy hned po absolvování pedagogické fakulty a učila tam devatenáct let. „Pro učitele je tato práce trochu náročnější na přípravu. Vždy musí mít i samostatnou práci pro ostatní, když pracuje s jedním ročníkem,“ říká.

V Městečku učila dva i tři ročníky podle toho, kolik se tam sešlo dětí. „Fakt je, že když kantor naučí děti pracovat samostatně, není to pro něho postupem doby tak náročné. Osobně jsem proti rušení malotřídních škol, myslím si, že měly, mají a budou mít něco do sebe. Sama jsem chodila do molotřídky na Šípech, kde bylo dohromady dokonce pět ročníků. Ale učitel nás dokázal všechno naučit, a když jsme přešli do školy v Čisté, chválili si, jak jsme připravení.“

Malotřídky jsou podle Milady Loudové většinovou společností trochu zatracovány, z její osobní zkušenosti však vyplývá, že pro děti, které do nich chodí, jsou spíše plusem než mínusem. „Je tam menší kolektiv a děti se učí i určitému sociálnímu cítění, mladší pozorují, co dělají starší a ti zase pomáhají mladším spolužákům. Takže bych řekla, že i z výchovně vzdělávacího hlediska mají malotřídní školy pro děti značný přínos.“

Milada Loudová nastoupila do Městečka po krátké praxi na malotřídce u Plzně. „Tam se mi velmi líbilo, a když mi řekli, že mám nastoupit v Městečku, moc jsem se nezdráhala. Nakonec jsem tam byla devatenáct let, moc se mi tam líbilo a mrzelo mě, když školu zavřeli.“

Malodřídky jsou specifické menším počtem žáků, takže učitel o nich má větší přehled, než v jednotném ročníku, kde však má třeba třicet dětí. „Šikanu jsem na malotřídkách téměř nezažila. Učitel ji může vzhledem k malému počtu žáků lépe uhlídat či ji podchytit hned v začátcích,“ pokračuje.

Děti z malotřídek jsou podle jejích slov dobře připraveny na samostatnou práci a nezaskočí je samostudium, když přejdou na jinou školu. Od první třídy jsou vlastně nuceny si samy hledat informace. „Dnes se do škol zavádí projektové vyučování a průřezová témata, ale to vše na malotřídkách funguje už dávno, jen se o tom nikdy nemluvilo. Učitel v malotřídce musí s dětmi pracovat ve skupinách, už dávno tato výuka obsahuje moderní trendy.“

V malotřídkách je pochopitelně obdobné složení dětí jako na klasických školách, najdou se tam ty, které o něco hůře chápou, i ty, kterým jde učení zdánlivě samo. Zajímavé však je, že z tohoto poměrně malého počtu jich docela dost dosahuje velmi slušných studijních výsledků. „Pocházela jsem ze Šípů a z mého ročníku, kde nás bylo pět, jsme čtyři vystudovali vysokou školu a jeden má středoškolské vzdělání. Podobně tomu bylo, i když jsem učila v Městečku, více než polovina dětí má minimálně středoškolské vzdělání. Samostatná příprava jim dá hodně a díky tomu se velice dobře uplatní i v dalším životě,“ uzavírá.

Lenka Pelcová

Je mi 30 a dnes se naučím písmeno h

OLEŠNÁ. „Koukej se hezky hlásit, nezlob a hlavně se nezapomeň a neřekni učitelce soudružko učitelko,“ vyprovázejí mě smějící se kolegové při mojí cestě do školy. Když jsem byla regulérní prvňáček, říkali jsme učitelce „soužko“. Dneska je to “paňčitelka“. Od doby, co už prvňáček nejsem, se ale u mě přeci jen něco nezměnilo – pozdní příchody. Základní školu jsem opustila před sedmnácti lety, ale zlozvyk chodit pozdě do hodiny mi evidentně zůstal. Do Olešné, v jejíž malotřídce se na jednu vyučovací hodinu opět stanu žákyní, totiž přijíždím za minutu devět. A kdy začíná výuka? V devět. Moji spolužáci už jsou vzorně v lavicích, nachystané slabikáře a já si teprve natahuji v šatně návleky.

Ve třídě se učí společně prvňáci, druháci a jeden třeťák. „A v jaké třídě chcete být?“ směje se ředitelka a moje dnešní „paňčitelka“ Vlasta Kantoříková. Vlastně ani nevím. Volná lavice je jen u prvňáků, ale zřejmě budu tak nějak žákyní všech tříd. A proč vlastně tahle komedie? Spousta lidí totiž vyučování v malotřídkách nezažila, a tak je někteří současní rodiče považují za něco méněcenného. Myslí si, že se v nich děti nemůžou naučit tolik, co ve školách, kde se ročníky nespojují. Proto teď sedím v malé lavici, pod niž se mi nevejdou nohy. Vyzkouším si, jak probíhá hodina, když se učí tři ročníky naráz.

Spolužáci si mě zkoumavě prohlížejí a chichotají se. Jakmile ale otevřou slabikáře nebo sešity, začínají se plně soustředit na učivo. Máme češtinu. Prvňáci se dnes naučí písmeno H, druháci budou zdokonalovat psaní, doplňovat do slov y/i a procvičí si, co jsou slova příbuzná. Filip, který je ve třídě jediným třeťákem, bude číst, doplňovat slova a pracovat s textem.

Zatímco paní učitelka vysvětluje druhákům písemný úkol, prvňáci ve slabikáři vybarvují slova, jež dávají při spojení smysl, například zelený topol. Filip píše do sešitu. Chvíli teď budu druhačkou. Musíme opsat text z tabule a doplnit do něj y či i. Tak píšu: chytrá Jitka, malá židle, nová kuchyně, přímá otázka, chutný řízek... Doplňování, žádný problém, ale to psací písmo! Ať se snažím sebevíc, malé „z“ nikdy správně nevykroužím, vždycky mi sklouzne do tiskací podoby. Ani za k, h a b, které vypadají v mém škrabopisovém provedení jedno jako druhé, bych jedničku nedostala.

Zatímco spolužáci ještě doplňují, přesouvám pozornost k prvňákům. „Kdopak z vás ví, jaké je to červené písmenko na tabuli?“ táže se jich paní učitelka. Než stihnu zvednout ruku, předběhne mě Eva, co sedí přede mnou: „Je to písmeno H.“ U něj je napsaná malá hádanka: Hana to má, husa také. Nohy to mají, rohy také. Co je to? Děti netuší. „Kdopak na to přijde? Co naše nová žákyně?“ obrací se učitelka na mě. „No, není tím myšleno to písmeno H?“ odpovídám opatrně. Naště­stí je to správně. Uff. Pak všichni nahlas čteme: Husy stojí u rybníka, holub letí z holubníka. U rybníka na dubu, sedí hejno holubů. „Znáte ještě nějaká další slova na h?“ vyzývá nás učitelka. Probůh, hlavně ať mě teď nevyvolá, protože jediné, které mi uvízlo v hlavě a ne a ne ho z ní vytřepat, je ho... a to se sem opravdu nehodí.

Zatímco prvňáci píší h, Filip dostává nové zadání. Přesouvám se k němu do lavice, protože mám povoleno mu případně trochu napovědět. „Pro třeťáka je to docela těžký úkol, ale Filip je šikovný kluk. Když chce, viď,“ říká učitelka a vysvětluje mu úkol. Máme před sebou příběh o šimpanzi Hurvínkovi. V textu jsou některá slova nadbytečná. Musíme je najít a vypsat. Dávají dohromady větu. Můj tichý spolužák se plně soustředí na úkol. I když se další skupina učí na příkladu slova voda, co jsou slova příbuzná a kořen slova, nevyrušuje ho to. Vede si dobře, první nadbytečné slovo už má a brzy nachází další.

Šikovní jsou ale i druháci, když mají vymýšlet slova, která mají kořen „vod“. Vodník, vodnář, vodoměrka, vodnický... A pak to samé jen s kořenem „let“ a „led“. V hodině nikdo nevyrušuje, nikdo nezlobí. Kdo má mluvit, mluví, kdo psát, píše a kdo číst, čte. Jestlipak jsme i my, v mé žákovské éře, byli tak hodná a snaživá třída? Bylo nás skoro třicet, takže tak tiší jsme asi nebyli. Povídání se sousedem, opisování a napovídání se dalo dobře skrývat. Tady to nejde. Když je vás ve třídě třináct, vidí učitelka všechno. To je jedno plus malotřídek.

Pětačtyřicet minut uteklo nějak rychle, je tu přestávka. Žádný řev, jaký zná člověk z velkých škol, se nekoná. Děti si v klidu hrají na koberci nebo něco se zaujetím sledují v učebnici. A mně je líto, že už do školy nechodím. V malotřídce by se mi líbilo. Nevidím na ní nic méněcenného, spíš jen samá pozitiva. Kamarády máte napříč třemi ročníky, protože je vás ve třídě málo, tak vás učitelka vyvolá několikrát za hodinu, což vás nutí se neustále soustředit, a když máte náhodou zadaný úkol dřív než ostatní, můžete se dozvědět něco navíc s další skupinou. Ve vyšších třídách už by mě asi rušilo, že půlka třídy probírá něco jiného, ale do čtvrté třídy jde v podstatě o jediné - naučit se číst, psát a počítat. A to se naučíte v malotřídce stejně dobře jako ve velké škole. Markéta Hartlová

Z pětačtyřiceti zbylo jen deset

Povinná školní docházka v délce šesti let byla v Čechách uzákoněna císařovnou Marií Terezií v roce 1774. Na našem území posléze vzniklo na šest tisíc škol, převážně tzv. triviálních, jejichž náplní bylo trivium (čtení, psaní a počty) a náboženství. V nejvyšším oddělení se učilo poznatkům o hospodářství, ve městech o průmyslu. V krajských městech byly školy hlavní, v nichž se vedle uvedených předmětů vyučovalo i základům latiny, dějepisu, přírodopisu a kreslení. V hlavních městech rakouských zemí byla škola normální, která připravovala žáky pro gymnázia a učitelství. Po dokončení 5. třídy bylo možno studovat na gymnáziu. V roce 1869 byla povinná školní docházka prodloužena na 8 let. Prvních pět let se žáci učili v obecné škole, zbývající tři mohli absolvovat buď na obecné škole (na venkově), nebo v měšťanské škole. Ta musela být v každém školním okrese alespoň jedna a sloužila žákům, kteří neměli možnost studovat na gymnáziu.

Foto

Novodomská škola (na snímku z roku 1943) byla zrušena v roce 1980.

 

Zaniklo 35 škol

Vraťme se však k malotřídním školám v okrese Rakovník. Ze školních výkazů, uložených ve Státním okresním archivu Rakovník, zjišťujeme, že ve školním roce 1969/1970 zde bylo 45 malotřídek. Nahlédneme-li do výkazů o pět let pozdějších (1975/76), napočítáme už jenom 31 malotřídek. Zanikly školy ve Skřivani (1971), Karlově Vsi a Všesulově (obě 1972), Sosni (1973), Branově, Lašovicích, Krakově, Kroučové, Panoším Újezdu, Příčině, Pustovětech, Rousínově, Skryjích a Šípech (všechny 1975). V rozmezí let 1970 - 1974 byla zrušena i škola v Kolešově (přesný datum se nepodařilo zjistit). Jak vidno, k největší vlně rušení malotřídek došlo v roce 1975, kdy jich bylo v okrese uzavřeno deset. Jedna malotřídka ale naopak přibyla. V roce 1975 byl na devítileté škole v Hořovičkách zrušen druhý stupeň a ponechán pouze první.

Důvodem rušení naprosté většiny malotřídek byl nedostatečný počet žáků. Ty v některých školách poklesly třeba až na pět žáků, většinou se ale pohybovaly mezi 10 - 15 žáky na celou školu.

Foto

Druháci s naprostým soustředěním píší úkol do sešitu, zatímco prvňáci probírají slova na H.

 

Poslední v Rudě

Nalistujeme si výkazy ze školního roku 1981/1982. Vidíme další „drastické“ snížení počtu malotřídek na Rakovnicku. Během zmíněných pěti let zmizelo dalších 13 škol: z mapy okresu zmizely školy v Milostíně a Velké Bukové (obě 1976), Chlumu-Ryšíně, Nesuchyni, Pochvalově a Všetatech (všechny 1977), Pšovlkách, Račicích a Třtici (1978), Petrovicích (1977 nebo 1978), Krupé (1979), Děkově a Novém Domu (obě 1980). V okrese tedy zůstalo jen 18 malotřídních škol.

V 80. letech už neprobíhalo tak masivní rušení malotřídek. V roce 1982 zanikly dvě (Svojetín a Sýkořice), 1983 jedna (Hořesedly) a 1985 byla zrušena malotřídka v Lubné, přičemž v nově postavené a moderně vybavené škole byla zřízena devítiletá škola. V období po roce 1989 došlo už jen ke sporadickému rušení: 1995 v Oráčově, 2001 ve Mšeckých Žehrovicích a Srbči, 2002 v Městečku a 2003 v Rudě.

Foto

ZŠ Městečko, kde Milada Loudová učila devatenáct let. Na snímku celá škola.

 

Cikáni pod kontrolou

Archivní výkazy přinášejí i další zajímavosti. Například v 70. a 80. letech museli ředitelé škol povinně vyplňovat výkazy o cikánských dětech. Ve školním roce 1971/72 docházelo např. v Hořovičkách do 1. - 5. třídy 9 cikánských dětí, z toho 5 dívek. Z tohoto počtu jich celkem prospělo sedm. Zajímavé je, že jeden z nich postoupil z 5. ročníku výš s nedostatečnou. Ve stejné škole zameškali cikánští žáci ve sledovaném roce 564 hodin, z toho bylo 356 neomluvených.

Nejhůř dopadly prázdné budovy

Neméně zajímavé jsou i osudy opuštěných školních budov. V mnohých z těch, které zůstaly v majetku obce, sídlí obecní úřady a knihovny (Hořovičky, Karlova Ves, Krakov, Mšecké Žehrovice, Pochvalov, Příčina ad.), v jiných mateřské školky (Hořesedly, Krupá, Městečko, Nesuchyně, Svojetín, Panoší Újezd, Všetaty ad.). Některé budovy byly přestavěny na obecní byty (Branov, Milostín, Pšovlky, Račice, Šípy, Všesulov…). Část objektů byla prodána soukromníkům buď k bydlení, nebo rekreační, pohostinské či jiné činnosti (Chlum-Ryšín, Nový Dům, Skřivaň, Soseň). Nejhůře dopadly bývalé školní budovy, které zůstaly prázdné. Většinou chátrají a hrozí jejich devastace (Děkov, Kolešov, Lašovice, Oráčov, Srbeč ad.).

Foto

V olešenské malotřídce se společně učí prvňáci (na snímku), druháci a jeden třeťák.

 

Plnohodnotné vzdělání

Historie ukázala, že rušení malotřídních škol, zdůvodňovanému především ekonomickými hledisky, nebylo šťastným řešením. K nepříznivým důsledkům, které přineslo, musela nakonec zaujmout stanovisko i vláda tehdejší ČSSR. Bylo oficiálně konstatováno, že rušení málotřídních škol bylo neuváženým krokem, a mělo být ihned zastaveno. Nebylo však možné ihned vše zastavit a uvést do původní podoby. V postižených oblastech chyběly na obnovení škol nejen finanční prostředky, ale mnohde již nebyli ani žáci. Budovy bývalých škol byly buď v dezolátním stavu, nebo byly využívány k jiným účelům.

Tomáš Bednařík

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.