Foto

I po šedesátce vypadá Petra Černocká stále skvěle.

 

„Lidé očekávají, že v šedesáti už budu vypadat alespoň trochu blbě,“ říká Petra Černocká

V pokračování Saxany je prý pošmourná

Představovat zpěvačku Petru Černockou asi není příliš potřeba. Vždyť díky roli čarodějnice Saxany ji znají i ročníky, které ji příliš nezažily v jejím asi nejslavnějším období, kdy vystupovala s kapelou Kardinálové. V pondělí 7. listopadu zavítala do Nového Strašecí a při té příležitosti si udělala chvíli i na rozhovor. Přestože jsem si připravila otázky týkající se hlavně její pěvecké a herecké kariéry, když jsem ji uviděla, námět hovoru jsem částečně změnila. Nevěřila jsem snímkům na internetu, kde téměř dvaašedesátiletá Petra Černocká vypadá sotva na padesát. A věřte nebo ne, je to fakt, i když se na ni koukáte z půl metru.

Jak se z konzervatoristky stala popová zpěvačka?

Ono to se mnou na konzervatoři nevypadalo moc nadějně, sice jsem vážnou hudbu měla moc ráda, ale pořád jsem pokukovala po populární scéně. Brácha byl v té době už docela známý pražský zpěvák skupiny Donald a já jsem chodila na bigbít. Byla mi bližší atmosféra i publikum těchto koncertů než konzervativnost Národního divadla. Dodnes se mi líbí operní árie, ale svým temperamentem patřím spíše do povrchnějšího showbusinessu.

Překročila jste šedesátku, ale vypadáte spíše jako velmi dobře udržovaná padesátnice. Mají to na svědomí geny, nebo vy sama?

To také zkoumám. Celý život jsem vypadala jakoby normálně, ale zhruba od padesátky se začal vynořovat názor, že vypadám líp než mnohé vrstevnice. A dnes je to ještě výraznější. Lidé očekávají, že v šedesáti už budu vypadat alespoň trochu blbě. Dnes už i já vidím, že vypadám o dost mladší než stejně staré dámy. Tak jsem to začala analyzovat a zkoumat.

Nevím, jaké mám geny po mamince, zemřela, když mi bylo deset a moc si ji nepamatuji. Ale můj táta byl dlouho fešák. To však vzalo rychlý spád, když odešel do penze, jakoby naráz se změnil v dědečka. Čili, já se dost bojím jít do důchodu, aby se mi to nestalo také. I můj brácha vypadá na svůj věk (pětašedesát) docela pěkně a může si dovolit tak třaskavou partii, jakou je dvaadvacetileté děvče. Uvidíme, jak to s ním dopadne. Já mám taky chlapa o čtyři roky mladšího, ale to není tak šílené.

Je lepší mít mladšího partnera?

V tomhle věku už ano. Chlapi kolem šedesátky už hrozně paprikovatí a bačkorovatí. Většina už je zajetá na svém, má své rituály a ženská s nimi nehne. Když mi bylo třicet, měla jsem o sedm let mladšího partnera, ale tehdy to nebylo správné. On se ještě hledal, kdežto já už jsem měla život hotový. Žili jsme každý na trochu jiné planetě, byli jsme v jiné životní situaci a měli jiné životní mety. Takže tehdy to nevyšlo, ale dnes je to tak akorát.

Teď jsme trochu zamluvily ty geny...

Řekla bych, že je to strašně jednoduché. Posledních deset let si na sebe dávám pozor. Jakmile sem po revoluci pronikly zásady zdravé výživy a začalo se mluvit o životním stylu, dohlédla jsem si na to. Řekla jsem si, že když už je to vymyšlené, proč se tomu protivit, cpát se bůčkem a ležet na kanapi. Občas propadnu i nějakým doplňkům. Ale řekla bych, že je to spíše tím, že svůj životní rytmus vědomě nejméně deset let brzdím. Když mám jet daleko a vím, že před a po mám fofr, odmítnu a počkám si na jinou práci. Uspím si denně svých osm hodin a vstanu, až když se mi spát nechce. Když někdy vstávám na zvonění budíku, cítím se strašně a vypadám, myslím, také tak. Dávám si bacha na to, abych nespadla do nějakého fofru. Člověk by měl svůj provoz hlídat tak, aby ho ustál. Dnes je všude fůra workoholiků, i moje dcera a její muž ráno vyrazí a domů přijdou v osm večer a jejich dcerka (devět měsíců), pokud je ještě vzhůru, zatleská ručičkama a jde spát.

Vy jste si dokázala čas pro svou dceru uhlídat?

Když dnes pozoruji, jakým způsobem se děti opečovávají a co všechno se s nimi dělá, tak musím přiznat, že z tohoto pohledu jsem to já a moje generace flinkala. Měli jsme pravidla a děti měly určitý režim. Dnes se nechávají volně plout, ale někdy je to až přemrštěné. Když jsem se dceři zmínila, že by si už měla pořídit ohrádku, nechce o tom ani slyšet. Přiznala jsem jí, že ona v ohrádce byla a musela si hrát sama. Malá, jakmile zjistí, že s ní nikdo není, začne se trochu rozčilovat. Nedávno jsme byly s dcerou i vnučkou v restauraci a malá se najednou popelila pod stolem. Pomyslela jsem si sice, že to by za mých dob nešlo, ale pozor, neřekla jsem ani slovo. Ovládám se.

V pondělí vyšel v Ona Dnes článek o věkofóbii, kde bylo mimo jiné uvedeno, co by žena v tom kterém věku měla vynechat ze svého šatníku. Jak se stavíte k takovémuto diktátu?

Foto

Petra Černocká se svým manželem Jiřím Pracným, který ji doprovází na kytaru při jejích současných vystoupeních. Stejně tomu bylo i v Novém Strašecí.

 

Ne každý má sebereflexi, já asi také ne. Poté, co jsem zjistila, jak jsou pohodlné leginy, jsem se v nich přímo zhlédla. Takže u mě nejde o výstřelek, že jsem najednou začala ukazovat nožičky, jen je to pro mě strašně pohodlné. Asi jsem malinko přes čáru, když nosím krátké nabírané sukně a holinečky (úzkou sukni bych si nevzala, to bych vypadla jako těhotný mravenec). Z dálky vypadám velmi dívčí, ale pak je otázka, kdy s oblečením začne kontrastovat obličej. Znám spoustu ženských, které mají fantastické figury, ale po padesátce čím mladistvěji tu pěknou figuru obleče, tím víc kontrastuje, že obličej už není mladý. Tohle by si člověk měl ohlídat. Ale nejsem si jistá, jestli to jde. Vidíme se totiž jinak, než nás vnímá okolí. Obvykle nejdu ven bez nalíčení, jen na chalupě se celé léto prakticky nemaluji a na nenalíčený obličej si zvyknu. Pak přijde září, začnu pracovat, a přestože se namaluju úplně normálně, připadám si zmalovaná jako selská truhla a musím si na sebe zvykat. Fakt je, že dáma mého věku, by se opravdu už neměla moc malovat, lepit si řasy nebo dokonale vytrhávat obočí. Ale to už stejně většinou nemá, protože si ho vyškubala dřív. Já byla lempl a netrhala jsem, takže ještě nějaké mám.

Necháváte se ovlivňovat módními trendy?

Zjistila jsem, že celkem jo, že mě to pořád ještě baví, což považuji za životní úspěch. V tomhle věku bych mohla mít důležitější priority. Hadříky jsou takové koření, ale záchvaty nakupování mám už jen občas. Když si koupím nějaké krásné holiny, vypukne klasické kolečko – kabela, pléd, čepice. Ale pak dám třeba půl roku pokoj. Skříně mám samozřejmě narvané, protože čas od času zajdu i do second handu. Tyto věci považuji za nesmírně inspirativní (mimochodem tahle sukně je taky ze sekáče). Trvám na krásných botách, což mě přijde docela draho. Základ figury neodvíjím od módy, ale spíš od toho, co mi sluší. Střihy a tvary už mám vymyšlené, jen se snažím nekupovat pořád všechno černé.

Připadá mi, že neměníte image. Je to jen můj dojem?

Když se podívám na staré fotky, zjišťuju, že tam byly velké proměny. Ale myslím si, že to období si nikdo nepamatuje. Počátkem osmdesátých let, kdy už jsem byla za zenitem své slávy, jsem nosila ježka. V semaforském období jsem zase měla dlouhé příčesky podobně jako Miluška Voborníková a Naďa Urbánková. Ale zdá se, že moje nejvýraznější období jsou vždy v polodlouhých vlasech. Dnes se k nim jakoby vracím, nechala jsem to na kadeřnících a ti došli k závěru, že mikádo je pro mě to pravé. Mít v šedesáti dlouhé vlasy je blbé, zase vzniká ten kontrast s obličejem, i když to jsou pěkné vlasy.

Vzpomínáte si na vaše pocity, když jste vyhrála konkurz na roli Saxany?

Spíše na to, když jsem s tím přišla do kapely a za manažerem. Trochu ustrnuli a chvíli nad tím koumali. Koncertovali jsme a nikoho nenapadlo, že bych mohla být herečka. Začali jsme o tom diskutovat a vznikl nápad, že bych tam měla mít nějakou písničku, když už kapela bude kvůli mně stát. Díky tomu vznikla písnička Saxana.

Přiznám se, že jsem měla pocit, že to nebude plnohodnotný film, brala jsem ho jako legraci. Šlo o dětský film a já bych si radši zahrála v dospělém. Tehdy jsem neodhadla, že to bude film, který budou milovat i dospělí. Ani po premiéře jsme z něho nebyli nadšení. Své místo si vydobyl až postupem doby. V osmdesátých letech neběžel téměř vůbec, pak přišla revoluce a tržní prostředí, kdy se zjistilo, že lidem je třeba dát to, co mají rádi. Od té doby je hodně v televizi.

Co jste si řekla, když vás oslovili s tím, že bude pokračování?

Měla jsem pocit, že to po čtyřiceti letech snad ani nejde, a zároveň, že snad vědí, co dělají. Ze scénáře pak vyplynulo, že Saxana a lexikon kouzel staví na nových technologiích. Stejný film by se opravdu nedal natočit. Doufala jsem, že to snad dobře dopadne. Šla jsem do toho, ale nemám tam dominantní pozici, tu mi sebrala Jiřina Bohdalová. Ta exceluje, má závratné scény, já jsem tam nudná.

Takže po premiéře filmu Saxana a lexikon kouzel následovalo déjà vu?

Ano, pocit byl stejný jako po prvním filmu – já nevím. Neužije mě na kousky s moderními technologiemi. Považuji je za věc, která odvádí pozornost. Jsou efektní, ale většinou nesouvisí s dějem. Navíc moje role je poněkud placatá, nebylo tam vlastně o čem hrát – zdrcená matka, dítě fuč. Takže jsem neměla jinou polohu než vyloženě tragickou, přitom mám velice hezký úsměv a je se mnou sranda. Takže z čistě estetického hlediska jsem si připadala pošmourná. Kromě první scény, kterou mám s Naďou Konvalinkovou, jsem se sama se sebou dost nudila.

Dětem se to asi líbit bude, ale dospělí asi budou mít pocit, že to úplně neštymuje. Nostalgie po prvním filmu zůstává a nebylo možné naplnit očekávání. Jsou tam místa, která bych předělala, nejsem však scénárista, ale stejně je škoda, že se se mnou neporadili.

Lenka Pelcová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.