Foto

Karel Kellner před svými obrazy. Vedle koně se na nedokončeném obraze již rýsuje herec Karel Roden.

 

Celý život toužili bratři Kellnerovi dělat společné výstavy, daří se jim to až dnes

První nahou holku maloval v jedenácti

„Mám toho spoustu rozkresleného, ale nějak nemám čas to dodělat, zjara jsem na výstavu v Hluboké nad Vltavou připravoval podobně jako brácha něco z jihočeských luhů a hájů,“ provázel mě před časem Karel Kellner svým ateliérem. Tento lánský malíř prožil část svého produktivního života v australské emigraci, ale před třemi léty se vrátil a v Lánech už zůstal.

Umělecké dílo

„První obrázek jsem prodal už v osmi letech, koupil si ho jeden lánský občan. Namaloval jsem tehdy soumrak nad vesnicí. On se do něho úplně zamiloval a donutil mě, abych mu ho prodal za padesát korun. Pak jsem vyhrál soutěž tvořivosti mládeže v Rakovníku, to jsem zvěčnil Hořkovec v zimě. Za první místo jsem dostal kufřík s barvami, plátna a stojan. Do olejových barev jsem se úplně zamiloval, začal jsem malovat a v sedmé třídě jsem se rozhodl, že půjdu na uměleckou školu,“ vypráví. Stejně jako jeho bratr Petr jezdil „do učení“ na Kladno k akademickému malíři Ludvíku Jelínkovi. „Třeba čtrnáct dní jsme v perspektivě malovali krabičku od sirek – zavřenou, otevřenou, a když jsme se s kamarádem Jindrou Jetelem rozhodli, že se na to vykašleme, že mu tam nebudeme dělat blbce, řekl nám najednou, že jsme zralí, že perspektivu zvládáme, tak můžeme jít dál. Vzal nás do místnosti, kde ležel model – krásná nahá holka. Mně bylo tehdy asi jedenáct a on nám říkal – pánové, koukejte na ni jako na umělecké dílo.“

Stranický tlak

Po základní škole následovala UMPRUM, kde studoval současně například s Věrou Křesadlovou. Věnoval se designu nábytku, neboť jeho rodiče chtěli, aby měl jisté a pevné základy. Po škole následoval Barrandov – dekorační technika. „Chtěl jsem být filmovým architektem, ale začínal jsem jako asistent architekta a zabýval jsem se dekorační technikou.“

Postupem doby se Karel Kellner dostal až na šéfa štukatérské dílny, což mu hodně pomohlo při pobytu v Austrálii, kde se začal věnovat restaurátorství. Do Austrálie odešel s celou rodinou proto, že chtěl malovat. V tehdejším Československu se snažil dostat do svazu výtvarných umělců, ale podle soudruhů měl špatný politický profil. „Jakmile jsem nastoupil na Barrandov, hned tam přišel dopis, aby mě sledovali, že maminka je reakcionářka. Naště­stí tam byli lidé s uměleckým zaměřením, takže ani tamní straníci nebyli tak kovaní. Přesto i tam postupně narůstal stranický tlak, takže jsme se rozhodli, že opustíme republiku. Jeli jsme na dovolenou a bylo to.“

Místo Kanady Austrálie

To, že chtějí odjet, řekl Karel Kellner prý „na férovku“ rodičům i bratrovi. „S Petrem jsme se kvůli tomu porvali. Měl strach, že to mámu zabije, protože žila pro nás a pro umění. Ale nakonec s tím souhlasila, i když to nesla těžce,“ pokračuje. Původně se Kellnerovi chystali odjet do Vancouveru, kde žila maminka jednoho jejich kamaráda, ale nakonec díky tomu, že jeden vzdálený strýc Karla Kellnera žil v Brisbane, byla za cíl zvolena Austrálie. „Náhoda tomu chtěla, že přijel do Čech právě v tom roce, kdy jsme chtěli odjet, a tak jsem se s ním sešel. Máma mi s ním hned domluvila schůzku a řekla mi, že když chci odejít, že by mi mohl pomoct a ona že by neměla takový strach. Tak jsme se domluvili, že odejdeme za ním. Ale když jsme tam dorazili, právě se rozváděl, takže měl úplně jiné starosti. Přesto nám s několika věcmi pomohl, mně hlavně s angličtinou, což bylo pro začátek dobré.“

Foto

Karel Kellner při práci.

 

Restaurátorem

Než Kellnerovi opustili republiku, neuměl tehdy jednatřicetiletý Karel ani slovo an­glicky. Na kurzy začali chodit už v Jugoslávii (cíl jejich „dovolené“), ale hlavní jazykový atak přišel až v Austrálii. „Stále jsem chodil do kurzů, ale hodně mi pomohla i televize, protože z ní člověk pochopil, o co jde, a pochopitelně noviny. Trvalo mi to rok, než jsem začal mluvit, přesto jsem už dva měsíce po příjezdu dostal práci.“

Jeho vstupní pohovor u restaurátora musel být opravdu zajímavý. „Česky jsem mu říkal, jak bych v jednotlivých případech postupoval a moje žena to překládala. Nakonec mi řekl, že jestli chci, můžu druhý den nastoupit. Byl jsem z toho nadšený, protože podpora v nezaměstnanosti pro mě byla psychicky velmi traumatizující. Naště­stí jsem uměl různé techniky, které neznali. Dobré bylo i to, že on byl hodně umělecky založen.“

Dostal se k němu přes job centre, což je obdoba zdejšího pracáku. V nabídce prý byly hrozné věci, ale mezi nimi našel Karel Kellner i požadavek na restaurátora uměleckých obrazů a zlacení. „To jsem však neuměl, tak jsem vtrhl do knihovny a nabifloval jsem se teoreticky, jak se zlatí a šel na pohovor. Od kamaráda jsem věděl, že na západě musím prostě umět všechno, že neexistuje něco nezvládat nebo neumět.“

Práce a business

„Naště­stí, když jsem přišel druhý den do práce, mi předvedl, jak zlatí on a řekl, že by chtěl, abych to dělal stejně. Ukázal mi všechny detaily a triky. Měl jsem za úkol pozlatit šest rámů s tím, že si mou práci na konci směny zkontroluje. Vše dopadlo dobře, byl spokojený a já jsem se naučil zlatit.“

V Austrálii restauroval Karel Kellner nejen staré ornamentální rámy a zlatil je, ale restauroval i obrazy mistrů devatenáctého století. „Hodně jsem dělal věci ze soukromých sbírek. Australské sběratele nezajímá, zda máte na něco papír, jim stačí, že umíte. Postupem doby jsem se pustil i do abstraktních věcí, ale ty byly spíše komerční pro velké hotely. Dobrý business byl i s obrazy starých mistrů z londýnské aukční síně Christie’s. Koupil jsem je poškozené, dostal na ně slevu, a když se udělaly, vypadaly dobře.“

V Austrálii měl Karel Kellner malování pouze jako koníček. „Tam jsem se musel živit něčím jiným. Sice jsem za to měl slušné peníze, ale pořád mě to táhlo dál od malování. Jenom jednou za čas jsem si sedl a něco namaloval. Teď jsem už třetí rok zpátky v Česku. A to, co jsem tu zatím vytvořil, jsem tam nenamaloval za celou dobu,“ konstatuje.

Návrat do Česka

Kellnerovi se zpět do vlasti podívali až po revoluci. „Nejdříve jsem přijel já ‚na kukačku‘, jestli nás nezavřou, protože jsme byli v nepřítomnosti odsouzeni na dva a půl roku za svévolné opuštění republiky. Pak jsme přijeli celá rodina, takže máma se konečně viděla s vnoučaty, z nichž v té době už byli puberťáci.“

Synové Karla Kellnera sice mají Lány rádi, ale jsou z nich Australané, takže se vracet nechtějí. Mají své životy a domov tam. Ale rádi sem jezdí. „Mladší, když dva roky pracoval v Londýně, tu byl každý víkend a vozil s sebou i své kolegy. Já jsem se do tohoto místa a všeho tady zamiloval. Nakonec jsme udělali rodinnou poradu a verdikt zněl – jeď si. Dnes jsem tu už tři roky. Celý život jsme s bráškou toužili po tom dělat společně výstavy a teď se nám to konečně podařilo.“

Lidé a krajiny

Po návratu zažil Karel Kellner určité rozčarování, když se snažil pracovat i v Čechách jako restaurátor. „Tady to však nepřipadá v úvahu, protože to může dělat jenom ten, kdo má certifikát a navíc je něčí známý. Ale když jsem viděl některé zrestaurované věci v Jižních Čechách, byl jsem zklamaný. Dokonce musím říct, že byly udělány diletantsky. Takže převážně maluju, ale dělal jsem i nějaké komerční – abstraktní věci do kanceláří jmenovce Petra Kellnera.“

Restaurování však na hřebík nepověsil. Před časem zrestauroval staré obrazy pro jeden hotel v Londýně. „Tam jsem se dostal i k sérii uměleckých černobílých fotografií Londýna. Podařily se, takže je dali do všech pokojů,“ prozrazuje. Přestože jeho obrazy velmi často zachycují kromě lidí krajiny, v plenéru Karla Kellnera příliš nepotkáte. „Člověk nemůže sedět venku, a i kdybyste tam byla, za hodinu je slunce někde jinde. Takže já si to nafotím, naskicuju a maluju až doma v ateliéru. Momentálně se chystám na výstavu portrétů lánských lidiček. Její vernisáž bude ve zdejší pobočce muzea 12. listopadu od tří hodin,“ uzavírá malou pozvánkou.

Lenka Pelcová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.