Foto

Levitující stolek patří k efektním trikům Jana Vaidiše.

 

Jan Vaidiš: „Když jsem viděl show Davida Copperfielda, řekl jsem si, že to taky zkusím.“

Jak se fotbalový kapitán ke kouzlení dostal

Luženského rodáka Jana Vaidiše (*11. 10. 1982) netřeba dlouze představovat. Patří ke známým regionálním osobnostem. V necelých devětadvaceti letech toho dosáhl poměrně dost. V dorosteneckém věku si zahrál nejvyšší českou fotbalovou soutěž, už osm let patří k oporám týmu SK Rakovník (čtyři roky nosí kapitánskou pásku). Je nejen skvělým hráčem, ale zároveň i gentlemanem zeleného pažitu. V posledních letech se ale začal zapisovat do povědomí veřejnosti také jako zdatný iluzionista a kouzelník. O tom, jak jdou tyto dvě „profese“ k sobě, jsme si s Honzou povídali krátce před jeho odjezdem na dovolenou.

Můžeš shrnout své dosavadní curriculum vitae?

Základku jsem absolvoval v Lužné. Po jejím ukončení jsem se šel učit opravářem zemědělských strojů do SOU Podbořany. Spíš jsem tam ale šel kvůli fotbalu, protože to byla fotbalová škola, kde se učili kluci, hrající v Blšanech. Po škole jsem odešel na civilku (civilní vojenská služba – pozn. red.) a po ní nastoupil k tátovi do rodinné firmy v Lužné. Provádíme kovoobráběcí práce pro Valeo, Eberspächer a další podniky. Ve firmě pracuji dosud.

…a tvůj fotbalový životopis?

Začínal jsem v žácích Sparty Lužné, kde mě trénoval Jaroslav Vyskočil. Potom si mě vytáhl trenér Josef Štiller do žáků SKR. Nejprve jsem nastupoval za béčko, druhým rokem jsem ale už hrál žákovskou ligu za A-tým žáků SKR. Tam mě trénoval Béda Koch. Začínal jsem jako útočník. Pak jsem přešel do mladšího dorostu, kde jsem byl rok, a udělal jsem talentové zkoušky do Blšan. Bylo to právě v době, kdy blšanské áčko postoupilo do nejvyšší soutěže. Zařadili mě rovnou do staršího dorostu, který hrál 1. ligu. Měl jsem tam vynikajícího trenéra, snad nejlepšího, který mě kdy vedl. Byl to Rus, jmenoval se Alexandr Bokij a hrával za Spartak Moskva a Dynamo Kyjev. S ním pravidelně nastupoval i v Lize mistrů. Ten mě posunul z útoku do zálohy. Dařilo se nám a druhým rokem, kdy jsem tam působil, jsme postoupili do dorostenecké extraligy.

Takže jsi měl nakročeno do vrcholového fotbalu…

Nevím, jestli se to tak dá říct. V té době měli v A-týmu Blšan hodně hráčů, a tak, aby nestáli, ti, kteří ještě měli dorostenecký věk, chodili s námi hrát dorosteneckou extraligu. Byl mezi nimi třeba i brankář Petr Čech, nebo pozdější hráč Slavie Štěpán Vachoušek. Takových kluků bylo asi pět nebo šest. Do A-týmu jsem sice nikdy nepostoupil, ale občas jsem s ním trénoval. Párkrát jsem jel i na přátelská utkání. Když jsem dodělal školu a skončil mi dorostenecký věk, odešel jsem na půl roku do SK Kladno, které tehdy hrálo 3. ligu. V Kladně se mi ale moc nedařilo. Trenér mě nestavěl, dával přednost starším a zkušenějším hráčům. A tak jsem se sbalil a vrátil se do SK Rakovník.

Jakou soutěž tehdy SK Rakovník hrál?

Divizi a byl tu super mančaft. Už v Blšanech mě poslední rok stáhli na pravého beka. Toho jsem hrál i v Kladně a zůstalo mně to i v Rakovníku. Už tu jsem osm let a nestěžuji si. Asi před dvěma nebo třemi roky mě trenér Andrlík přesunul na post stopera. Radim Suchánek mě tam nechal a už jsem tam zůstal. Kapitánem jsem asi čtyři roky. Odhlasovali si mě spoluhráči.

Jak jsi vůbec přišel ke kouzlení?

Magie, čáry a kouzla mě přitahovaly už od dětství. Tehdy bylo ale těžké něco takového tady vidět. Snad jenom v cirkuse. Když jsem viděl v televizi poprvé Davida Copperfielda, úplně mě to dostalo. Když jsem pak po létech měl možnost navštívit v Praze jeho show, bylo to něco neuvěřitelného. S Copperfieldem přijelo 10 kamionů, kolem nich se motalo 150 lidí. Řekl jsem si, že to musím taky zkusit.

Jak vidno, zkusil.

Vyhledal jsem si na internetu stránky Českého magického svazu, zaregistroval jsem se tam a zjistil jsem, že svaz čtyřikrát do roka pořádá kouzelnickou školu. Přihlásil jsem se do ní a odcestoval do Prahy. Bylo tam přes sto kouzelníků. Nikoho jsem tam neznal, nikdo neznal mě, byly to těžké začátky. Všechno jsem si tam prošel, podíval se na stoly s prodejem triků, poptal jsem se, poslechl si, co kdo říká. Zeptal jsem se, jestli bych mohl docházet do nějakého kouzelnického klubu nebo divadélka. Řekli mi, že existuje Divadlo kouzel Praha, kam docházejí kouzelníci každé pondělí od 19 do 22 hodin. A tak jsem tam začal také jezdit. Kouzlíme si tam mezi sebou, radíme se, sbíráme nové informace a tak podobně.

Jak se dostane začínající kouzelník k nějakým trikům?

Jednoduše – koupí si je. V každém triku je návod, jak ho používat. Případně mi prodejce vysvětlí nebo ukáže, co a jak. Existují i učebnice, z nichž se lze leccos naučit. I v klubu někdo něco druhému prozradí nebo pomůže. Zdaleka ne ale všechno. Ty nejlepší triky si každý kouzelník nechává jen pro sebe. Ne každý kouzelník se naučí všechny triky. Je jich strašná spousta. Některé se učí rychleji, jiné pomaleji, některé nezvládne vůbec. Mnohé triky si upravuje, aby mu šly, jak se říká, do ruky. Je nutné procvičovat ruce a být trošku šikovný. Bez tréninku kouzlit nejde. Já jsem začal skládat trik za trikem, a když jsem jich uměl dost, sestavil jsem z nich svůj první program.

Foto

Tento trik trénoval Jan Vaidiš půl roku.

 

Stalo se, že jsi nějaký trik vzdal, když ti nešel?

Stalo. Každý kouzelník má své pohřebiště. I já jsem zjistil, že něco nejsem schopný předvést. A tak mně několik triků leží ve skříni a asi se k nim nikdy nevrátím. Nejdéle jsem se učil asi trik s koulemi mezi prsty. Možná dobrého půl roku. A pak taky míchání karet. Není to tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Už se ti stalo, že jsi nějaké vystoupení pokazil?

Nechci, aby to vypadalo, že se chlubím, ale dá se říct, že ne. Snažím se na každé vystoupení připravit na 120 procent, aby všechno dokonale klaplo. S trikem vyjdu ven, až když jsem úplně přesvědčený, že už můžu. Jednou se mi stalo, když jsem rozdával obecenstvu ke kontrole čínské kruhy, že jsem při couvání malinko šťouchl do stolku, ten se nahnul, ale pak se naště­stí vrátil zpátky. To byl asi jediný zádrhel, na který si pamatuji. Myslím, že kdybych něco pokazil, asi by to nebyla žádná tragédie, ale je lepší, když se nic nestane.

Na kolik procent je trik o rekvizitě a šikovnosti kouzelníka?

Mikromagické věci, takové ty manipulační, jsou z 80 až 90 procent o šikovnosti kouzelníka. U velkých iluzí záleží hodně na šikovnosti asistentky. Tam je to tak 50 na 50. Půlku úspěchu dělá šikovnost kouzelníka a jeho asistentky, druhou půlku kvalitní rekvizita.

Vystupuješ také s asistentkou?

Ano. Na velké iluze mám stálou partnerku. Jmenuje se Zuzka Končická a je z Rakovníka. Vystupujeme spolu už nějakou dobu. Je to šikovné děvče a pilné při trénincích. Má obrovskou zodpovědnost. Ona i já musíme přesně vědět, co v kterém momentu musíme udělat. Nesmí zaváhat, aby nedošlo, nedej bože, k nějakému zranění. Třeba přeříznutí asistentky pilou a podobné triky jsou o tom, že člověk musí udělat přesně to, co má. Se Zuzkou se mi moc dobře spolupracuje.

Jak často trénuješ?

Když jsem úplně začínal, tak jsem trénoval 3 – 4 krát týdně. Protože mám nyní víc vystoupení, zopakuji si triky vždy před ním. Než vystoupíme s nějakou velkou iluzí, trénujeme se Zuzkou třeba 4 i 5 měsíců. Záleží na každém detailu. Tréninky probíhají ve skladu u naší dílny v Lužné.

Při vystoupení působíš velmi klidným a soustředěným dojmem. To je tvá image?

Někdo dělá show nebo legraci, já se snažím svoje vystoupení ladit trošku do tajemna. Samozřejmě se musím koncen­trovat, protože chci, aby mi každý trik dokonale vyšel. Navíc nejsem žádný velký bavič. Každý si musí najít při vystoupení svoji parketu.

Už se ti někdy stalo, že tě třeba děti rozhodily?

Stává se mi to nejen u dětí, ale i u dospělých. Většinou je to tak, že třeba koupím trik za 10 tisíc korun a myslím si, že to bude super bomba. Předvedu ho a diváci jsou úplně mrtví. Pak třeba koupím něco za stovku a najednou vidím, jak jsou lidé nadšení a jsou z něj paf. Dnes už jsem na tom tak, že mě nadchne něco úplně jiného, než běžného diváka. Lidem se hlavně líbí, když něco ukážu, zavřu, otevřu a vyskočí z toho asistentka. Já ale spíš oceňuji manipulace, kde se pracuje s rukama, protože za tím vidím to strašné penzum práce a hodiny tréninku. Většina diváků ale má raději triky na efekt, ne když si člověk, jak se říká po kouzelnicku, láme ruce.

Dá se kouzlením u nás uživit?

Určitě ano. Několik profesionálních kouzelníků tady je. To ale člověk musí mít velkou škálu rekvizit, hodně informací, velké zázemí atd. Ale hlavně musí mít kontakty, aby o něj byl zájem a byl mediálně známý. Nebo mít schopného manažera, který mu shání vystoupení.

Vystupuješ opravdu všude? Nikoho neodmítneš?

Já se snažím vyjít vstříc každému, kdo se ozve, a splnit mu jeho přání, i když může být speciální. Musím to ale vědět dostatečně dopředu. Pak jsem schopen všechno připravit a předvést. Hodně se to stává, když vystupuji na firemních akcích. Zástupci firmy si třeba přejí, abych vykouzlil předmět, který vyrábějí nebo propagují. Jinak si s každým sednu, řeknu mu, jaké triky mám v repertoáru a podle jeho přání sestavím program. Dá se říct, že se nevyhýbám vůbec ničemu. Kdo by měl o mé vystoupení zájem, může napsat na mail kouzelnik@janvaidis.cz nebo zavolat na mobil 732 410 480.

Tomáš Bednařík

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.