Foto

Vít Olmer popisuje Simoně Chytrové, jak se má přezouvat z lodiček do gumáků, aby to na kameře vypadalo co nejlépe.

 

Ve stodole, přeměněné v pražírnu Café Lundof, se nejprve stane vražda a poté tu najde úkryt jedovatý chřestýš

Ve statku u Faflíků se natáčel film Vůně kávy

U Faflíků v Rousínově už vznikala umělecká díla a bezpočet řemeslných výrobků, koncertovali či besedovali tu mnozí umělci, hrála se divadla... a teď, kdy zdobí štít obytného stavení nápis Café Lundof, se ze stodoly line vůně čerstvě upražené kávy. Štáb České televize, který tu natáčí film Vůně kávy, statek proměnil v bývalou pražírnu a zároveň domov hlavních hrdinů v podání Simony Chytrové a Lukáše Vaculíka.

Unikát z muzea

První klapka padla 24. května, ale přípravy v Rousínově probíhaly už dva týdny předtím. Pod dohledem architekta a rekvizitářů se interiér stodoly změnil tak, že by ho ani pravidelný štamgast nepoznal. Bar zmizel, přibyla nová zeď, u níž kašírku odhalíte až po opravdu detailním průzkumu, a především spousta úžasných muzejních kousků. Zatímco stařeček automobil je jen pěknou ozdobou, historická pražička kávy je stále funkční, takže se tu minulý týden při natáčení skutečně linula vůně kávy. Dnes, tedy poslední květnové úterý, už ale kávová zrna v objemném žoku příliš nevoní. Po natáčení dramatické scény z konce 2. světové války totiž načichla kouřem, a tak její aroma připomíná spíše začouzenou udírnu.

Pražička je opravdový unikát, pracovníci České televize ji objevili v Muzeu řemesel v Letohradě a hovoří se o ní jako o jediném stroji tohoto typu u nás, který je stále schopen provozu. Krásnými exempláři jsou i různé dózy a bohatě dekorované zásobníky na kávová zrna.

Foto

Historická pražička z Muzea řemesel v Letohradě byla během natáčení i v provozu.

 

Život se štábem

„Film je sice ze současnosti, ale pan Dědek v podání Luďka Munzara, který na statku žil od narození, má stále spoustu věcí ze svého mládí, a tak sem štáb musel navozit různé dobové věci. Nejen zařízení pražírny, ale i nábytek do vejminku, který se stal z naší druhé stodoly. V našem skutečném vejminku, kde máme hostinské pokojíčky, mají zázemí herci a produkce,“ přibližuje Lída Faflíková.

Filmaři tedy využili všechny prostory statku a jak jeho majitelka s úsměvem dodává, jediná místnost, která se zřejmě ve filmu neobjeví, je koupelna. „Celých čtrnáct dní tu normálně dál bydlíme, se štábem vycházíme dobře, žádný mráček nad vzájemnými vztahy nepřešel. Výhodou je, že je hezké počasí, takže když se točí uvnitř, můžeme být venku. A když se naopak točí na dvoře, jsme uvnitř, takže nepřekážíme. Navíc po nás chtěli, abychom vše nechali tak, jak to stojí a leží, nic se v interiéru neměnilo. Tedy kromě našich fotografií, které nahradily fotografie Simony a Lukáše Vaculíka,“ směje se Lída.

Ve scénáři i mrazák na myši

Režisér Vít Olmer se s Michalem Faflíkem dlouhá léta zná, a tak si do příběhu půjčil i některé reálie z Faflíkovic rodinné praxe. „Michal na sebe všechno řekne, takže Vítek dobře ví, jak to u nás funguje, že třeba platíme horentní sumy za vytápění přímotopy, že v zimě topíme andulkám, nebo že jsme si koupili kvůli kalousovi mrazák na myši. Vítek totiž scénář trochu upravil a všechny tyhle drobnosti z reálného života na statku do něj připsal,“ říká Lída Faflíková.

Proto si v příběhu zahrají i psi a kočky (místo těch domácích ale byli obsazeni cvičení), andulky nebo kalous ušatý, který je novým přírůstkem rodiny. „Je handicapovaný, má po úrazu zlámané křídlo, takže se nemůže vrátit do přírody. Máme ho z kladenské záchranné stanice. To, že jsme kvůli němu koupili mrazák na myši se Vítkovi tak líbilo, že to do scénáře na poslední chvíli dopsal. Jenže aby repliku uplatnil, potřebuje, aby kalous sletěl dolů a byl v záběru, kdy mu Simona nese myšku, vidět. Kalousovi se ale dolů nechce, pořád se schovává nahoře, takže uvidíme, jestli záměr vůbec vyjde.“

Jediné zvíře, které se na statku běžně nevyskytuje a v příběhu se objeví, je chřestýš. „Je to takový mystický moment filmu. Chřestýš se na statek dostane v žoku s kávou, což se prý stává, protože vydrží i tři měsíce bez potravy,“ vysvětluje režisér Vít Olmer.

Foto

Hlavní hrdinka si krátí cestu po polňačce u hřbitova. Záběr natáčí i kamera na jeřábu.

 

Dokonalé panorama

V úterním plánu ale žádné dramatické scény nejsou, i když přiletí vrtulník a při odpoledním natáčení bude asistovat kaskadér. „Teď budeme dělat dialogy v autě a pak to bude zajímavé u hřbitova, kde bude i jeřáb a kde hlavní hrdinka zapadne s autem. Ale to, že zapadne přímo u hřbitova, žádnou symboliku nemá,“ vysvětluje pomocná režisérka. Proč si režisér vybral ze všech polních cest právě tuhle, není těžké uhádnout. Stačí se odtud podívat na Rousínov. Panorama vesnice je z této strany dokonalé.

Natáčet se začíná kolem desáté. Technici nejprve připevní auto hlavní hrdinky ke druhému většímu, na jehož korbě je umístěna kamera. Na řadě je scéna, kdy Simona Chytrová jede se svým filmovým synem domů a cestou si povídají. Vznikat bude na silnici z Rousínova směrem na Rakovník.

Štáb se potýká s první komplikací. Představitel syna je nastydlý, což se nepříjemně projevilo na jeho hlase. Co je naplánováno, se ale natočit musí, a tak se budou muset využít postsynchrony.

Manželkou synova kmotra

U svého auta už je připravena i Simona Chytrová, její filmový manžel tu tentokráte není, v žádné z plánovaných scén dnešního dne se neobjeví. „Jsem strašně ráda, že zase s Lukášem Vaculíkem točím. Tankový prapor jsme sice dělali před dvaceti lety, ale není to tak, že bychom se od té doby vůbec nevídali. Mám ho moc ráda a navíc je i kmotrem našeho syna,“ říká Simona Chytrová.

Hrdinka, kterou hraje, je jí sympatická, navíc autorku scénáře Małgorzatu Ebel osobně zná. „Její dcera Karolína totiž chodí s naším Vítkem do třídy, takže jsem byla i u zrodu scénáře. Společně jsme o něm diskutovaly už v době, kdy nikdo nevěděl, že se bude film točit. Je to z většiny její vlastní příběh. Vše, co se týká zakládání kaváren a pražení kávy, je pravda z jejího života. A musím říct, že pražení kávy je nádherná věc. Dostala jsem k němu vztah, když jsme točili v Itálii dokument o pražení kávy. Je to úplná alchymie,“ říká herečka.

Jak prozrazuje, sama kávu příliš nepije, protože jí nedělá dobře na žaludek, ale v Itálii si ji dá vždycky. „V Itálii mi hrozně chutná. Nevím, čím to je, jestli atmosférou nebo vodou? Ale vždycky první, když přijedu do Itálie, je, že si dám kávu. I u nás v republice už se samozřejmě dělají výborná kafíčka, ale musí se vědět kde,“ dodává.

Foto

Bláto a kaluže na původně vyprahlé cestě obstarali slabečtí hasiči.

 

Kamera na jeřábu

Hlavní část štábu odjíždí točit dialogy v autě, za pár desítek minut už je zpátky. Krátce se občerství u cateringu a pak se přesouvá ke hřbitovu. Polní cestu tu už nějakou dobu vytrvale zamokřují slabečtí hasiči. Po několika dnech letních teplot totiž ani vzdáleně nevypadá jako terén, kde by mohlo hrdinčino auto zapadnout, a tak se bláto a louže musí vytvořit uměle. A jedna cisterna na to nakonec nestačí. Slabečtí hasiči nejsou žádnými filmovými nováčky, před pár lety se účastnili i natáčení hollywoodského filmu Tristan a Isolda.

Do Rousínova přijíždí hrdinka po polňačce z důvodu, že si tudy chce zkrátit cestu. Scéna se bude natáčet i ze shora kamerou umístěnou na jeřábu. Po první klapce ještě přibíhají rekvizitáři s konvemi a dolévají do louže další vodu. Až po několika konvích už kaluž opravdu vypadá, že se jí nedá projet. Sotva dojede auto na určené místo, začnou se mu protáčet kola (pro detailní záběry na kolo už za volant usedá kaskadér) a jakmile je jasné, že to dál nepůjde, vyskočí z něj hrdinčin syn a jde do kufru pro gumáky. Poté následuje záběr, kdy Simona Chytrová otevře dveře a přezuje se z lodiček do gumáků.

Proč nejsou červené?

„A tady chci detail na červené lodičky. Ať už se přezuje, vždyť nemá ty červené lodičky,“ vzkazuje Vít Olmer pomocné režisérce, která běží se vzkazem k autu. Odpověď, se kterou se vrací, ale režiséra nepotěší: „Už je přezutá.“ „Ale ty lodičky nejsou červené. Simono, proč nejsou červené?“ volá Vít Olmer na svoji ženu a prohlíží si natáčenou scénu na monitoru. Červené boty by na záběru vynikly mnohem lépe. Nakonec ale na svůj požadavek smířlivě rezignuje. „Přece si nebudu brát k fialovým šatům červené boty,“ dozvídá se od své ženy. A k tomu se opravdu nedá nic namítat. Po třech hodinách je na světě pár minut filmu.

Natáčení v Rousínově bylo plánováno do neděle 5. června. Na zbytek filmování se štáb přesouvá do Prahy a Café Lundof se opět mění na starý známý statek u Faflíků.

Text a foto Markéta Hartlová

Foto

Vít Olmer s manželkou Simonou Chytrovou.

 

V Rousínově je vše strašně fotogenické

Režisér Vít Olmer sice říká, že má víc než ke kávě vztah k vínu, a tak by mu byl bližší film Chuť vína, ale stejně v úterý nastartoval natáčecí den stylově, tedy hrnkem kafe. A byl to pořádný smrťák se třemi lžičkami. Takovou kávu by mu asi autorka scénáře Małgorzata Ebel, která je v pražení a přípravě kávy profesionálkou, nepochválila. Ale uznejte, že k režisérovi, naplno ponořenému do natáčení, by se ani jiná káva než pořádný český smrťák z čtvrtlitrového hrnku nehodila.

Proč jste si vybral právě tento scénář? Bylo něco, co vás na něm obzvláště upoutalo?

No, upoutalo? On v dnešní době není výběr zas takový, aby si mohl režisér vybírat ze sta scénářů. Hodně scénářů možná je, ale většinou špatných. Historie tohoto scénáře je taková, že ho napsala Małgorzata Ebel, která je polského původu a má v Praze několik kaváren. Ona se skutečně zabývá i pražením kávy, takže je v příběhu obsažena její životní zkušenost.

To je její první scénář?

První, není profesionální autorka. Umístila se s ním v soutěži nerealizovaných scénářů, a tak jsem se o něm dozvěděl. Přečetl jsem si ho a zaujal mě, protože je to díky kávě docela originální nápad. Je to spíše psychologický příběh, trochu vzdáleně připomíná jiný můj film Jako jed, který jsem kdysi dělal. I ve Vůni kávy je manželský trojúhelník. Hlavními postavami jsou nepříliš úspěšný spisovatel, kterého hraje Lukáš Vaculík, a jeho žena, kterou hraje moje žena Simona Chytrová. Mají malého syna a žijí na statku, který si opatřili s tím, že budou žít na venkově. Má to ale jednu vadu. On jezdí kvůli zaměstnání do Prahy a ona nemá na vesnici co na práci. Je to bývalá právnička, kterou práva moc neuspokojovala, navíc do toho přišlo dítě, o které se starala, a tak nechala práva plavat a najednou se nachází v situaci, kdy má holé ruce a neví, co se svým životem. Najednou jí připadá, že je její život prázdný.

Počítám, že vysvobození najde právě u kávy?

Přesně tak. Na statku, kde žijí, se totiž kdysi pražila káva, a tak se rozhodne, že tradici obnoví a otevře si v Praze kavárnu. Po jejím rozhodnutí ale dojde mezi manželi ke střetu. Jemu psaní moc nejde, navíc si v Praze nabrnkne mladou tanečnici, ona má románek s právníkem, který jí pomáhá s kavárnou, takže přijde konflikt, který musí manželé řešit. Na filmu je pikantní, že Simona a Lukáš spolu hrají po dvaceti letech. Hráli spolu v Tankovém praporu a teď se před kamerou opět setkávají, tentokráte už jako manželé.

Byl to od vás záměr, nechtěl jste například ženě splnit její přání?

Záměr to nebyl. Důvod byl takový, že se Lukáš Vaculík na roli introvertního spisovatele strašně hodí. Už tenkrát v Tankovém praporu velice dobře splňoval pana Škvoreckého a i sám Škvorecký říkal, že je jeho věrný předobraz.

Jakou roli má v příběhu Luděk Munzar?

Je to zásadní role. Hraje vejminkáře, kterého si vlastně manželé koupili i se statkem. Je to bývalý automobilový závodník, k čemuž jsme využili toho, že pan Munzar také jezdil. Statek je trochu prokletý, protože se v něm v roce 1945 stala vražda. Majitel pražírny totiž za války kolaboroval s Němci a okrádal Židy, a tak ho revoluční garda ve stodole zabije, což tenhle vejminkář jako dítě viděl. Pan Munzar je úžasný nejen jako herec, ale i člověk a jsem moc rád, že s ním dělám. Je to vlastně poprvé v životě.

Proč jste si vybrali právě Faflíkovic statek?

Pro příběh je úplně ideální. Když jsem si scénář četl, hned jsem si říkal, jak se sem hodí. Samozřejmě jsme statků viděli více, zavezli nás asi na patnáct míst, ale žádný se nevyrovnal tomu zdejšímu. Je hezky zařízený, navíc je tu nádherná krajina, vše je strašně fotogenické, s čímž dokáže kameraman Vladimír Holomek krásně pracovat. Je to mistr světla a kamery.

Využijete také nějaký komparz přímo z Rousínova?

Máme připraveno několik scén, kde se místní objeví. Už jsme je měli točit, ale protože bylo zataženo, tak se to odložilo. Dokonce přišli oblečeni v nových montérkách, tak jsem jim řekl, až to budeme příště opravdu točit, aby si puky trochu rozžehlili, aby nevypadaly tak nově. Mysleli to samozřejmě dobře, chtěli, aby jim to před kamerou slušelo (směje se).

Zrovna udeřily týdny velkého parna, není to pro vás komplikace?

Kdepak, je to skvělé, přesně to potřebujeme. Sice teď hodně točíme v chalupě, ale je nádhera točit film v letním počasí.

Na dnešní odpoledne prý máte objednaný i vrtulník?

Chceme totiž ve filmu ukázat i krajinu a vesnici ze shora, trochu prodat, jak je to tu hezké. Z vrtulníku budeme točit například scény, jak přijíždějí auta, už se na to těšíme.

Jak vyřešíte to, že na návsi parkuje tolik aut štábu?

Samozřejmě musí všechna nejdřív odjet. Původně jsme vrtulník plánovali na sobotu, ale pak jsme to přesunuli, protože v sobotu sem jezdí hodně lufťáci, takže by bylo ve vesnici moc živo. Doufejme, že bude dneska klid, protože potřebujeme takovou klidnou a tichou vesnici.

Je to příběh o kávě, jaký máte vy sám vztah ke kávě?

Já jsem měl spíš vztah k vínu, ale protože jsem po transplantaci, tak s ním musím opatrně. A kafe? To je neškodné, takže ho piji dost. Ale jak všichni známe z českých hospod, tak je tu u nás většinou kafe mizerný, chybí tu zažitá tradice pití kvalitní kávy. Stejně jako hlavní hrdinka příběhu, tak i jeho autorka paní Ebel se to snaží změnit. Kávu si praží sama, aby měla lepší kvalitu.

Musela vaše žena před natáčením absolvovat nějakým kurz pražení kávy, aby věděla, jak na to?

Máme tu výborného odborného poradce, který to herce učí přímo na scéně. Ale celý štáb byl jednou na školení.

Víte, kdy se bude film vysílat?

Záleží na České televizi, kdy ho nasadí do vysílání. Na podzim už by měl být sestříhaný, takže v zimě už by se mohl vysílat. Bude mít asi 75 minut, což je delší metráž pro televizi.

Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.