Foto

Skupinová fotografie s kapitánem lodi a lékařem Euroregatty Jardou Medunou.

 

Brass Band tvořil jednu z posádek evropského závodu jachet

Hra na námořníky se málem stala osudnou!

Neměli jsme se rouhat! Už skoro pět let si s Brass Bandem hrajeme na námořníky a mateme veřejnost. Kamkoliv v těch bílých hadrech přijedeme, budíme pozornost. „Kampak, chlapci, plujete?“ ptají se obvykle dámy na čerpacích stanicích, když se stavíme na kafe. „Zejtra vyplouváme z Hamburku,“ mlžíme a ochotně souhlasíme se společnou fotkou. „Jasně. Jste naše poslední holky před velkou plavbou. Jo ho ho!“ Ale všeho do času. Jednou to prasknout muselo.

Víťa by se nevešel

Poslední štace, kterou jsme si námořnickými převleky přivodili, mohla být i naše závěrečná. Dostali jsme pozvání, abychom zahráli pro účastníky závodu Euroregatta 2011. Mezinárodní pětidenní závod na jachtách se koná každoročně v Chorvatsku a účastníkům z mnoha zemí Evropy (letos 12 států) doposud vyhrávaly kapely ze zemí bývalé Jugoslávie. Tentokrát přišli pořadatelé s inovací. Muzikanti poplují na jedné z jachet stejnou trasou jako závodníci. Přes den budou pomáhat s obsluhou lodi, večer zahrají na souši, přespí v kajutách a ráno opět na moře. Už tahle prvotní informace způsobila v řadách Brass Bandu rozkol. Kapela se okamžitě rozdělila do dvou táborů. Hyperaktivní typy okamžitě s nadšením souhlasí a začínají shánět informace a vybavení. Hudebníci s podlomeným zdravím a dalšími hendykepy vymýšlejí výmluvy nebo shánějí záskok.

Nakonec se k odjezdu dostavilo pět šestin základní sestavy. Chyběl jen banjista Víťa Vondrášek, kterého ochotně nahradil Petr Krumphanzl z Old Timers Jazz Bandu. Kapela tak musela omezit počet narážek na zetpéčka (zasraní pražáci) na minimum, ale zase získala spolehlivého instrumentalistu a veselého kumpána v jedné osobě. Navíc, mezi námi, Petr zabral v kajutě polovinu místa co Víťa, takže se s Martinem Kadeřábkem, banjem a suzafonem do těch dvou metrů kubických v pohodě vešli.

Výběrové řízení na dopravce do Vodice vyhrál zcela bezkonkurenčně klarinetista Vojta Vaň. Vlastní původně luxusní mikrobus Mercedes Viano. Vozidlo donedávna považoval za zánovní. Až do náhodné silniční kontroly, kdy mu němečtí policisté vyjevili celou pravdu. Auto mělo v době vývozu do Čech natočeno dvakrát tolik kilometrů, než při následném prodeji. Nyní i po celkové generální opravě motoru žere zhruba litr oleje na 500 km. Takže kromě nafty jsme cestou kupovali i různě předražená mazadla. Nicméně i tak cesta proběhla bez problémů a po 15 hodinách jsme dojeli do Vodice. Dálnice v Chorvatsku byla ze soboty na neděli úplně prázdná. Když jsme dorazili na místo, pochopili jsme proč. Přivítala nás zatažená obloha, studený vítr a déšť.

Foto

Hrajeme přímo v kokpitu Ivana. Vpravo zbytky snídaně.

 

Rychlopíseň pro vítěze

1. den, neděle 15. května. Začátek Euroregatty okolo ostrova Prvic. Foukalo jugo 25 uzlů. (zdroj: www.euroregatta.eu)

Když jsme dorazili do přístavu, ostatní posádky už kotvily u mola a chystaly se k prvnímu setkání v suterénu hotelu Kristýna. Naše loď byla ještě na cestě ze Zadaru. Navzdory drsnému počasí se jdeme přivítat s mořem a jsme zřejmě první, kdo se letos ve Vodici koupal. Osvěženi chladnou vodou se převlékáme do uniforem a nastupujeme na terasu hotelu. Po hodině přichází slejvák, který nás vyhání do prostor restaurace. V mokrých hadrech pokračujeme v produkci až do půlnoci, kdy nám oznamují, že naše loď je konečně v přístavu.

Balíme a celý náš cirkus přenášíme na Ivana. Tak se jmenuje plachetnice s typovým označením Bavaria 44. Je pro devět osob. Kromě naší šestky hostí též kapitána a zároveň lékaře Euroregatty Jardu Medunu. A taky hlavního plavčíka Romana a jeho dva syny. Kadeřníka Vojtu a studenta Kuzmu. Všichni jsou z Jihlavy. Mají na starosti čepování piva. Takže kromě nástrojů vezeme též výčepní zařízení. Sudy s jihlavským Ježkem jsou v autobuse, který kopíruje trasu Euroregatty po souši. Možná je to tak lepší.

Jsme po cestě i první hře dost utahaní, takže se jen tak lehce seznamujeme s posádkou a snažíme se nastěhovat do kajut. Zjišťujeme, že na lodi je místa jak v hodinkách. Spíme s Vojtou na přídi. V nejmenší kajutě s palandou. Vojta vstoupil první, takže musím počkat, až si lehne, jinak se nevejdu. Jako mladší si vybírám místo nahoře. Nad hlavou mám asi půl metru. Do nohou si dávám tašku s oblečením, jiné místo, kromě dvou miniskříněk, tu není. Když pokrčím nohy, docela se vejdu. Chudák Vojta. Bude spát s velkým bubnem, který stavím na noční stolek, takže kolegovi zbývá sotva místo na hlavu. Před spaním si nasazuji čelovku, protože nevím, kde se rozsvěcuje světlo.

Těsně před spaním zažívá náš suzafonista největší šok ve svém dosavadním životě. Kouří na molu, když k němu přibíhá rozčílená kapitánka Lea Princová. „Koukej si to překotvit, nebo mi to rozmlátí loď,“ řve na něj takřka histericky. „Já?“ ptá se vyděšeně Martin a zapomíná, že je stále ještě v uniformě. „Kdo jinej, námořníku, koukej mi s tím pomoct,“ pokračuje autoritativně a Martin prchá do podpalubí...

Živý hloubkoměr

2. den, pondělí 16. 5. Závod odložen, bora 45 uzlů. (zdroj: www.euroregatta.eu)

Ráno je pořád pěkně hnusně. Jdeme na snídani a pak čekáme. Vedení závodu svolává každou hodinu porady. Blíží se bora, což je hodně silný vítr. Takže to vypadá, že další etapa odpadne. Ale máme být připraveni. Kdyby se počasí umoudřilo. Takže sedíme na lodi, seznamujeme se s dalšími posádkami a jejich národními nápoji. Taky se snažíme usušit mokré věci. V dešti to moc nejde. Petr vytahuje láhev koňaku s poetickým názvem SobeRano. Připomíná Metaxu, kterou vytahujeme poté, co SobeRano došlo. Další flaška dostává název SobeDopoledne. A pak už bereme nástroje a snažíme se rozehnat mraky dixielandem. Za chvíli se kolem Ivana shromažďují i další posádky a Romanovi chlapci jdou narazit Ježka. Bora nakonec utekla jako nic a večer máme opět hrát. Před tím se jdeme osvěžit do moře. Voda má asi tak 20 stupňů, takže musíme skočit, jinak se tam vlézt nedá. Poslední jde bubeník a v místě, kde i dvoumetroví členové kapely v pohodě vyplavali bez újmy na zdraví, se jeho metr a půl vysoká postava vynořuje s rozbitou hlavou. Doktor Meduna má tak dnes večer první zakázku. Dramaticky nasazuje gumové rukavice, ale nakonec to spraví dezinfekce a domluva. „Ty jsi snad trefil karetu obrovskou,“ směje se a bubeník dostává přezdívku Hloubkoměr. Pro výstrahu ostatním účastníkům regaty musí hrát bez čepice, aby krvácející rána lépe vynikla. Když si pak ještě pokydá hazuku kečupem, ostatní členové kapely tvrdí, že to už musí jít o božská stigmata.

Po koncertě ještě sedíme na lodi a za chvíli je u nás ředitel závodu Zdeněk Šustr. Dostává škvarkovou placku, panáka slivovice a skvostný nápad. „Pojďte zahrát posádce, která vyhrála první etapu.“ Nemusí nás dlouho přemlouvat. Za chvíli jsme připraveni. „A jak se jmenuje kapitán?“ ptá se nenápadně Sláva. „Bíbo.“ „A loď?“ „Kallista,“ odpovídá Zdeněk. Než urazíme zhruba 50 metrů k lodi, Sláva už ví, co budeme zpívat. Máme v repertoáru píseň, která funguje jako polotovar. Stačí dosadit jména a další indicie a s úspěchem ji lze použít jako tzv. gratulační song. To ale nikdo neví, takže Euroregattou začíná kolovat legenda o geniální kapele. „Fakt borci. Za dvacet vteřin složí oslavnou ódu na cokoliv.“ Skromně souhlasíme: „To je pro nás hračka. Léta praxe.“

Na Kallistě už byla skoro tma, ale hned po prvních tónech se z lodi vynořují mátožné postavy a přinášejí na molo antikorové hrnky s jakousi tmavou tekutinou. „Maminko, tady jsem vám uvařila kafíčko,“ vybavuje se nám scéna z Nudy v Brně a tak nahýbáme a ze všech sil připíjíme na zdraví vítězů. Ale běda! Není to káva, ale Pelyňkovač. Chorvatský bylinný destilát, proti kterému je náš fernet pitíčkem pro kojence. Po další písni přichází nášup, na molu se tančí a Zdeněk Šustr vylézá na dvoumetrovou zídku a křepčí s vlajkou Euroregatty nad hlavou.

Foto

Lékař ošetřuje pana Hloubkoměra.

 

Dá se to převrátit?

3. den, úterý 17. 5. Silná bora, která i v marině Vodice měla přes 40 uzlů, pomalu končí a konečně začíná další závodní den. Start v 11:00, proti větru. Ostrov Prvič pravobokem, s cílem před Primoštenem. Na startovní linii bojují o nejlepší pozice Kallista, Tango, Indie a Marsa a v tomto pořadí pokračují lodě do cíle. Před cílem se mění vítr, začíná padat a přichází déšť. Po doplutí poslední posádky posouváme start před ostrov Mali Drvenik s cílem u Marinia Baotić, Trogir. Celá flotila doplouvá s rozdílem hodiny. (zdroj: www.euroregatta.eu)

Konečně vyplouváme. Počasí je pořád úplně strašné. Jarda Meduna obléká jachtařský oblek a staví se ke kormidlu. Naše nepromokavé bundy vypadají proti kapitánovu ohozu jako oblečení pro barbíny. Úplně nejlepší větrovku má Martin Kadeřábek. Koupil ji na bleším trhu od východoněmeckého celníka. Leje jako z konve a fouká vítr. Přesto musíme být na palubě, protože dole se není čeho držet. Navíc loď ovládá celá posádka. Stejně jako ostatní jachty plujeme pod plachtami, a loď se ve vlnách docela dost naklání. „Může se to převrátit?“ ptá se kapelní katastrofolog Pavel Kadlík. „Ještě jsem to nezažil, ale asi dá. Jenže kýl je tak těžkej, že se to pak zase obrátí palubou nahoru. Něco jako eskymák na kanoi. Je dobrý se pevně držet,“ radí kapitán a jako obvykle nehne ani brvou. Je to mimochodem týpek jak z filmu pro pamětníky. Neustále je oblečen tak, aby byl připraven i na nenadálý konec světa. Nepije, skoro nejí, a mluví, jen když je tázán. Když pak poví něco sám od sebe, nevěstí to zpravidla nic dobrého. Jeden příklad za všechny. „Kluci, pomalu dopijte. Jestli přijde za deset minut bouřka, což je tak padesát na padesát, budeme muset okamžitě odřezat lodě, vyplout a nocovat na moři. Jinak se to všechno o sebe rozmlátí,“ procedil v restauraci a odešel do podpalubí hledat mačetu.

Taky nás učí ovládat loď. Největší pakárna je s plachtou na přídi, které se říká gena. Je navinutá na přední stěžeň. Mezi ní a hlavní plachtou vzniká tryska, která žene loď proti větru. Křižujeme, takže genu je třeba stále dokola převěšovat zleva doprava a zase zpět. K tomu slouží nasazovací klika a různé soustavy lan a kladek. Vše se odehrává ve vysokém tempu. Vítr burácí, takže kapitán musí řvát z plna hrdla. „Připraveni?“ „Teď!“ Kormidlo jde naplno vlevo, loď se naklání, uvolněná gena se s pomocí větru plácá na druhou stranu, kde je jí třeba opět napnout a přivázat. A vyrovnávat náklon. Takže všichni kromě kapitána musí na bok a posadit se na tu stranu lodi, která je snad o dva metry výš než ta druhá. A najednou sedíme s nohama ve vodě, držíme se lanka, které je tu místo zábradlí, a čekáme na další povely. Takhle kmitáme několik hodin. Když konečně doplouváme do cíle první etapy, máme toho všichni plný kecky. Za chvíli si naště­stí můžeme odpočinout při hraní. Moc se těšíme. Hrajeme v luxusním jachtklubu u bazénu. Na jednu z jachet se promítají fotky. I z nich je vidět, jaká to byla včera divočina...

Prohlíží nás primář z léčebny

4. den, středa 18. 5. Start byl až odpoledne za slabého větru mezi ostrovem Mali a Veli Drvenik. Plujeme proti větru. Některé lodě využívají termiky od ostrovů a druhé s odlišnou taktikou plují více na moře pro silnější vítr. Cíl regaty je u ostrova Malta, kotvení na mole na Veli Drveniku a raut v restauraci Jere u Dražena. Skvělá hudba ­Brass Bandu se nesla celým ostrovem do půlnoci. (zdroj: www.euroregatta.eu)

Konečně svítí slunce, vítr se utišil. Jachtaři se přesto mračí. Silný vítr je problém, ale bezvětří je taky špatně. Hlavní rozhodčí svolává poradu a nakonec přece jen přichází pokyn ke startu. Jarda Meduna je zkušený lékař. Takže okamžitě rozpoznal, jakou diagnózu má jeho posádka, a netrvá na plachtách. Plujeme na motor a navíc tak trochu švindlujeme a nedržíme se plánu etapy. Míjíme pár překrásných míst a nakonec kotvíme mezi ostrovy v nádherně modré laguně. Největší odvážlivci skáčou z lodi. „Pavle, bacha na karety,“ žertuje kapitán. Vojta dokonce šnorchluje. Pak přece jen začíná foukat příznivější vítr, takže zvedáme kotvu, vytahujeme plachty a po chvíli nacházíme naší flotilu.

Míjíme Kallistu a kapitán Bíbo nás zdraví tak, že se drbe oběma rukama na prsou a cení zuby. Napodobuje hru na valchu. I na dálku slyšíme, jak jim na lodi hraje naše cédéčko. „Dali sme to asi šesťkrát dokola a Políčko nad riekou už vieme naspamäť,“ vysvětluje o něco později Bíbo. Kallista je jeho soukromá jachta a posádku tvoří samé kapacity. Mimo jiné i primář protialkoholní léčebny z Košic. O své posádce má poměrně jasno. „Celá naša posádka vykazuje všetky znaky alkoholizmu, ale na liečenie to ešte nie je. S vami je to podobné,“ sdělil nám diagnózu. Náš suzafonista je však jiného názoru. Nejmladší člen kapely má strach o naše zdraví a hned po ukotvení lodě, kdy opět vzhlížíme směrem k hospodě, pronáší památnou větu: „To dneska zase pudem do plnejch? No já jsem jen zvědav, jak dlouho to můžem vydržet! Než se něco stane!“

Kotvíme v romantické zátoce, kde se k molu vejde za normálních okolností asi tak pět lodí. Naše flotila čítá 28 jachet, takže se navazuje jedna na druhou. V zátoce je krámek o ploše 5 krát 5 metrů a ve skále jediná hospoda se třemi terasami. Hrajeme na nejvyšší z nich a Euroregatta sedí pod námi. Na sóla se vykláníme jako z balkonu. Za odměnu nám nosí celé tácky Pelyňkovače. Někdo vypustil fámu, že nám to chutná. Takže zase do plnejch. Martin měl pravdu.

Foto

Martin má sólo, v pozadí posádka vítězné lodi Kallista.

 

Dotek medúzy II

5. den, čtvrtek 19. 5. Poslední den závodu je rozdělen do dvou rozplaveb. Celá flotila se přesouvá do mariny Kremik a připravuje se na mole na večerní závěrečné vyhlášení. (zdroj: www.euroregatta.eu)

Ztratil jsem propisku. Zbytek poznámek škrábu šroubováčkem na opravu klarinetu. Poznámky se nerozpíjí, ale zase nejdou přečíst. Vojta mi nářadí zapůjčil, hned co opravil závadu způsobenou včerejším pádem z útesu. Ze závěru plavby tedy již jen telegraficky. Petr Krumphanzl se projevuje nejen jako bravurní banjista. Z rukávu sype i skvělé historky a parádní fóry. Vtip o naozaj zlostném a namosúreném prasiatku, který je bohužel pro potřeby tisku nepoužitelný, nakonec poznamená posádku natolik, že si postavičku vybírá pro své oficiální označení. Brass Band alias Namosúrená prasiatka nakonec při závěrečném ceremoniálu získává pohár a diplom za kulturní přínos Euroregattě. Zároveň přichází i nabídka pro další ročníky. „Přáli bychom si, abyste se stali tradičními účastníky našeho závodu i pro další roky,“ říká nám šéf, ale nikdo ho moc neposlouchá, protože vítězná posádka z Kallisty už asi potřetí vyřvává sborově Políčko nad řekou a z obřího poháru za první místo nás napájí koňskými dávkami Pelyňkovače.

Ráno v pět, ještě za tmy, vyplouváme z Kremiku zpět do Vodice. Loučíme se s posádkou a po týdnu vyrážíme k domovu. Jsme totálně ujachtaření, jak říká Petr Krumphanzl. Zpáteční cesta proběhla v pořádku, až na malý detail, který rozhodně stojí za zmínku. Pavel Kadlík asi tak v půlce cesty najednou povídá: „To je stejně zajímavý. Už jsme najeli takovejch kilometrů, a ještě ani jednou jsme nepíchli.“ Za pět minut stavíme na kafe a Vojta zjistí, že nám uchází levé zadní kolo. „Ty už radši nic neříkej,“ hrozí Kadlusovi kapelník. V duchu jsme ale docela rádi, že jsme jenom píchli. Vždyť úplně stejně mohlo vyjít to sýčkování s převrácenou lodí…

Pavel Sklenička

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.