Foto

Pochodu živých v Osvětimi se zúčastnilo 7 tisíc lidí.

 

Pochodu živých v Osvětimi se letos zúčastnili také studenti z rakovnických škol

Na hrůzy holocaustu se nesmí zapomenout

Pochod živých je vzpomínková akce na 6 milionů Židů vyvražděných nacisty během druhé světové války. Od roku 1996 procházejí každoročně v Den holocaustu tisíce lidí z celého světa bývalým koncentračním a vyhlazovacím táborem Auschwitz na jihu Polska do zhruba tři kilometry vzdáleného tábora Birkenau, aby uctily památku umučených Židů. Letos se pochod uskutečnil 2. května a zúčastnilo se ho asi 7 tisíc lidí. Mezi nimi i skupina studentů z Rakovníka, kteří sem spolu s dalšími Čechy přijeli na pozvání české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Se čtyřmi z nich jsme se po jejich návratu domů sešli v budově Gymnázia Zikmunda Wintra k rozhovoru. Byly to studentky 1. ročníku Barbora Bulantová, Veronika Jedličková, Tereza Šváchová a Barbora Vaicová.

Jak jste se k problematice holocaustu spolu s vašimi spolužáky dostali?

B. V.: Ještě na 3. základní škole v Rakovníku. Zúčastnili jsme se projektu „Zmizelí sousedé“. Pod vedením paní učitelky Ireny Náprstkové jsme začali shromažďovat informace o občanech židovské národnosti, kteří žili v Rakovníku. Chodili jsme do synagogy, podívali jsme se do ghetta, na židovský hřbitov. V archivu jsme vyhledávali jména židovských občanů, kteří tady žili a byli odvezeni transporty do Terezína.

Dozvěděli jsme se o paní Pressburg z Nového Zélandu, která prošla koncen­tračním táborem Auschwitz, a rozhodla se nechat instalovat v Rakovníku na Husově náměstí pamětní desku rakovnickým obětem holocaustu. Po celý rok jsme sledovali její osudy a o problematiku holocaustu jsme se začali zajímat víc. Začali jsme spolupracovat na prezentacích, které jsme dělali pro ostatní třídy ve škole a podíleli se i na výstavě pro veřejnost.

B. B.: Já jsem se o židovskou tématiku příliš nezajímala, byla jsem v 8. třídě – člověk v tomto věku má úplně jiné zájmy. Když mi ale ve škole přiblížili holocaust, začalo mě to hodně zajímat. Sama jsem si o něm vyhledávala články a knížky a začala je číst.

Foto

Tři kilometry z Auschwitzu do Birkenau…

 

V. J.: Mě tato problematika „vzala“ hlavně po telefonátech s paní Pressburg z Nového Zélandu. Měla jsem možnost vyslechnout si příběh někoho, kdo ty hrůzy zažil. A toho si cením úplně nejvíc. Mluvily jsme spolu sice jenom telefonem, protože paní Pressburg je 90 let a do Rakovníka už nejezdí. I tak to ve mně zanechalo hluboký dojem.

T. Š.: Mě to nejvíc „chytlo“, když jsme se třídou navštívili Terezín a setkali jsme se tam s jednou pamětnicí. Vyprávěla nám, jaký byl v Terezíně každodenní život a já jsem si uvědomila, jak to všechno bylo hrozné.

Teď jste se tedy společně vydali do Osvětimi na Pochod živých…

T. Š.: Cestu do Osvětimi jsme měli slíbenou už na základní škole. Nějak to ale tehdy nevyšlo. Letos nás čtyři plus ještě další dva kamarády, kteří s námi na projektu „Zmizelí sousedé“ spolupracovali (Kateřina Skučková a Marek Tvrz – dnes studenti ekonomického lycea na MOA – pozn. autora) paní učitelka Náprstková oslovila, zda bychom nechtěli jet na květnový Pochod živých. Neváhali jsme ani minutu.

Předpokládám, že jste měli možnost prohlédnout si oba bývalé vyhlazovací tábory…

V. J.: Celá akce trvala tři dny. V neděli 1. května jsme odpoledne dorazili speciálním autobusem do Krakova, kde jsme se v podvečer zúčastnili spolu se studenty ze Slovenska a Maďarska společného workshopu. Po něm jsme odjeli do Třince, kde jsme přespali v hotelu. Ráno jsme odjeli do Osvětimi. Tady jsme si v táboře Auschwitz prohlédli muzeum. Pak jsme absolvovali Pochod živých do tábora v Birkenau a zúčastnili se zde pietního programu. Po něm jsme měli možnost si tento tábor, kde bylo vyhlazeno přes milion Židů, prohlédnout. Večer jsme se vrátili do Třince, kde druhý den proběhly přednášky a diskuse na téma holocaustu.

Můžete se s námi podělit o první dojmy?

Foto

Z neblaze proslulého rozřadiště v Birkenau se stalo dnes pietní místo.

 

B. V.: To první zděšení jsme si odbyli už při návštěvě Terezína. Tábor Auschwitz se rozkládá oproti Terezínu na obrovské ploše, tak mně to na první dojem nepřišlo tak strašné, jako v Terezíně, kde je všechno stísněné. Co bylo ale otřesné, to byla prohlídka expozic, které jsou v táboře zřízeny. Každá země tam má svůj blok. Hlavní expozice je ve čtyřech barácích, v ostatních jsou menší. Tam nám všechna ta hrůza teprve došla. Kromě fotografií jsou tam vystavené i předměty, které nacisté shromažďovali.

V. J.: V každé místnosti byl prostor, kde je něco. Např. protézy, berle, hřebeny, brýle, nádobí, v jedné místnosti byly třeba dvě tuny vlasů.

T. Š.: Vlasy Židům stříhali až po zplynování a vyráběli z nich látky, koberce apod. Chtěli využít z člověka všechno, co bylo možné. Třeba i kůži – dělali z ní obaly na knihy nebo stínidla na lampičky. Takovou prý měla jedna ze zdejších dozorkyň. Vyndavali jim zlaté zuby a zubní protézy. Bylo to strašné. Nedokážu pochopit, že tohle lidé mohli dělat jiným lidem. Sice se o těch hrůzách hodně mluví, ale dokud to nevidíte na vlastní oči, nedokážete si to vůbec představit.

V Birkenau je ono neblaze proslulé rozřadiště, kam přijížděly po železnici transporty a odkud velká většina Židů odcházela přímo do plynových komor. Byli jste se podívat i tam?

V. J.: Nejedná se o klasické nádraží. Vedou tam koleje, kam přijížděly dobytčáky napěchované lidmi. Ti byli vyhnáni ven a ihned selektováni. Jedni byli určeni k otrocké práci, další k likvidaci v plynových komorách a ti pro nacisty nejzajímavější, včetně dětí, na lékařské pokusy. V Birkenau působil nechvalně známý doktor Mengele.

B. B.: Plynové komory jsou už dneska zbourané. Lidé se museli svléknout, protože jim řekli, že půjdou na očistu. Byli nahnáni do „sprch“, ale místo vody jim tam pustili plyn. Bylo to zrůdné. Hned za „sprchami“ bylo krematorium. Z toho všeho zbyly dnes už jenom trosky.

B. V.: První místo, které jsme viděli v Auschwitzu, byla plynová komora. Byla to malá budova, asi 20 × 30 metrů. V Birkenau bylo všechno obrovské. Den před tím, než byl tento tábor v lednu 1945 osvobozen Rudou armádou, nacisté všechno vyhodili do povětří. Z krematoria a plynových komor tam zůstaly pouze schody a půdorys, z něhož si dokážeme představit, jak rozlehlé stavby to byly. Všude jsou cedule s popisky, kde co přesně stávalo.

Foto

Tereza Šváchová

 

Měli jste možnost mluvit s někým, kdo těmi tábory během války prošel?

T. Š.: V Osvětimi ne. Když jsme ale byli v Terezíně, tak jsme se tam setkali s jednou pamětnicí a povídali jsme si s ní. V Birkenau na tryzně mluvil nějaký rabín, zpívaly tam židovské sbory a bylo to hodně emotivní. Ještě, že ten den bylo hezky…

Takže počasí „se snažilo“ trošičku tu hrůznou atmosféru zmírnit…

B. B.: Byl to paradox. Když jsme přišli do Birkenau, kvetly v tom obrovském komplexu pampelišky a svítilo sluníčko. To trošku tu atmosféru hrůzy smazalo. Při pošmourném počasí to tam musí na lidi padnout mnohem intenzivněji.

Jaký je váš názor na popírání holocaustu?

V. J.: Nedokážu pochopit, jak může rozumný člověk holocaust popírat a navíc tento názor propagovat. Když se s takovým názorem setkají mladí nepoučení lidé, tak se klidně může v budoucnu stát, že opět dojde k vyhlazování některých etnik. Už jsem slyšela i extremistické názory, že stejně jako tenkrát se Židy by se mělo dnes zacházet třeba s Romy.

T. Š.: Hrozné je, že popírači holocaustu posílají brožurky po základních školách. Když si to malé děti přečtou, tak tomu nejspíš uvěří, protože se o holocaustu ještě neučili, nebyli v Terezíně nebo Osvětimi. Je to hrozně nebezpečné.

Foto

Bára Vaicová

 

B. V.: Když jsme měli v Třinci přednášky, tak tam mluvil slovenský profesor právě o popírání holocaustu. Když si den před tím projdete koncentrační tábory a vidíte tam úplně všechno a pak vám čtou z nějaké brožurky, že se nic takového nestalo, že všechno je jen propaganda, že se Židé stěhovali do ghett dobrovolně a zbytek záhadně zemřel, tak mně rozum vůbec nebere, že takhle někdo může vůbec přemýšlet.

B. B.: Myslím, že by se měl holocaust propagovat mnohem víc, než dosud. I na základních školách by se mělo o tom učit víc. Kdyby se do propagace zapojilo víc lidí, víc lidí by si uvědomilo, o jaké hrůzy šlo. Chápu sice, že každý může mít na věci svůj názor, ale jsem přesvědčená o tom, že holocaust je podpořen takovým množstvím důkazů, že o něm nelze pochybovat.

Co výstava, na které jsme se podíleli?

V. J.: My jsme udělali panel, který se připojil k putovní výstavě, která je v Židovském muzeu v Praze. Je přeložený do několika jazyků a putuje po světě. Náš panel byl věnován hlavně osudům paní Pressburg.

Je 66 let po konci války. Myslíte si, že toto téma má ještě dnes komu co říct?

T. Š.: Myslím, že určitě. Mělo by se o tom mluvit. Oběti holocaustu si nezaslouží, aby se jejich tragický osud zlehčoval nebo dokonce popíral, aby zapadly v zapomnění. Proto se musí holocaust neustále připomínat. A také proto, aby se už nikdy nic takového nestalo.

V. J.: Naše generace měla jednu z posledních možností, mluvit s pamětníky, kteří holocaust zažili. To v sobě budu mít navždy. Byl to neuvěřitelný zážitek, když jsem měla možnost mluvit s někým, kdo tyhle všechny hrůzy prožil, byť jen po telefonu a na vzdálenost několika tisíc kilometrů. Já si toho nesmírně vážím, že jsem tuhle možnost měla.

Foto

Veronika Jedličková

 

B. V.: O holocaustu by se mělo vědět co nejvíc. Stále je tady dost těch, kteří by chtěli někoho vyvražďovat nebo diskriminovat. Proto je potřeba, aby se o holocaustu a jeho důsledcích neustále mluvilo.

Nepřipadáte svým vrstevníkům, jako nějací exoti, kteří se zajímají o něco dávno minulé?

T. Š.: Určitě se na nás kamarádi nedívají jako na exoty. Tady na gymplu máme skvělou partu, spolužáci se o to hodně zajímají. Ještě jsem se ve svém okolí nesetkala s tím, že by si z nás někdo dělal legraci a problematiku holocaustu zlehčoval.

B. B.: Ani já jsem se nesetkala s tím, že by někdo zesměšňoval práci, kterou děláme. Dokonce bych řekla, že někteří nás obdivují. Rozhodně ji neberou negativně a nedívají se na nás, jako na exoty nebo jako na nenormální. Samozřejmě, že se najde pár primitivů, kteří problematiku holocaustu zlehčují, ale jsou to jen naprosté výjimky. Hodně lidí mně řeklo, že by se také rádi do Osvětimi podívalo, ale ne každému se poště­stí zúčastnit se Pochodu živých. Pro mě to byl zážitek na celý život.

V. J.: Když jsem se o tom bavila doma s rodiči, tak mně řekli, že se obdivují tomu, že jsem do Osvětimi dokázala jet. Maminka mi řekla, že neví, jak by to ona psychicky zvládla. A to se týká i dost lidí v naší třídě.

B. V.: Když jsme se vrátili z Osvětimi a začali jsme o tom ve třídě mluvit, všichni pozorně poslouchali a ptali se, jaké to tam bylo, co jsme dělali, jaké jsme měli pocity. Všechny to zajímalo. Myslím, že mladí lidé o této problematice chtějí slyšet, chtějí o ní mluvit a jde jen o to, zajímavě ji podat.

Tomáš Bednařík

Foto

Bára Bulantová

 

Foto Bára Vaicová a Tomáš Bednařík

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.