Foto

Michal Viewegh

 

„Jsem povrchní, dávám přednost současnému úspěchu,“ říká Michal Viewegh

Film je hrozná redukce knihy

V rámci literárního festivalu, který během dubna proběhl na zdejším gymnáziu, zavítal do Rakovníka v současnosti nejprodávanější český romanopisec Michal Viewegh. Devětačtyřicetiletý spisovatel z povolání se umí trefovat do vkusu čtenářů. O tom svědčí i fakt, že pravidelně každé jaro vydává novou knihu, jíž se prodá kolem 50 tisíc výtisků. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a vyzkoušel si i psaní románu spolu se čtenáři internetu (blogový román Srdce domova). Michal Viewegh je mladým lidem blízký, možná i proto byla beseda s ním pestrá a rozhodně nebyla nouze o otázky.

Co si myslíte o filmech podle vašich povídek?

Nepovedl se snad jen Případ nevěrné Kláry, který natočili Italové, ale za to fakt nemůžu. Dokonce jsem k němu napsal scénář, protože to chvíli vypadalo, že ho bude točit Filip Renč. Ale všechny ostatní filmy mám až sentimentálně rád. To však neznamená, že na nich nevidím chyby a že bych některé scény nebo dialogy nepředělal. Sice jsem autorem nebo spoluautorem scénáře, přesto není každá scéna nebo dialog můj. Leccos pozmění režisér, něco herci. Zejména, když hraje Landovský, je moje tak jedna věta z deseti.

Nejde režisér někdy proti vám?

To snad udělal jenom ten Ital. Film je svébytné dílo, látky se zmocní asi padesátičlenná skupina lidí a vtiskne jí svou představu. Většinou s nimi sedím před natáčením, povídáme si a já se snažím ujistit, že to vidí podobně. Někdy je tam třeba lacinější vtip, někdy vyzní film jinak než kniha, ale s tím se musím smířit. První dojem, který získá autor zfilmované knihy, je, že film je hrozná redukce. Ale to je logické, když budete číst nahlas román Účastníci zájezdu, potrvá vám to osm hodin, ale film je hodinu a půl. Z toho je jasné, že musíte krátit. Nedostanou se tam vaše nejoblíbenější scény, vypadnou mnohé vtipy a musí se vytvořit takzvané oslí můstky, aby příběh držel pohromadě. Ale i špatný film je velmi dobrá reklama pro knihu. Účastníků zájezdu se prodalo přes 150 tisíc, ale když šel film v televizní premiéře, vidělo ho přes dva miliony lidí.

Který film podle vaší knihy je nejlepší?

Nevím, asi nejsem ten správný posuzovatel. Když sedím na premiéře, dost dobře nevím, na co se koukám. Napsal jsem knihu, kterou jsem v rámci různých korektur četl asi šestkrát. Pak jsem napsal scénář, jenž jsem také četl pětkrát, a film jsem viděl po kouskách osmkrát ve střižně. Žádnému vtipu se nesměju, protože je znám, žádná překvapivá zápletka mě nepřekvapí. Zda to má úspěch, se snažím vysledovat jen z reakcí publika.

Jaká z knih, které jste napsal, je vaše nejoblíbenější?

Kdybych porovnával romány, je mi jasné, že kniha Báječná léta pod psa je v jistém smyslu výjimečná, protože jí to všechno začalo a dostal jsem za ni svou první a poslední literární cenu. Ale na druhou stranu si nemyslím, že to je výrazně lepší kniha než Zapisovatelé otcovské lásky, která měla snad nejhorší recenze. Pro mě je to kniha osobně důležitá, protože tehdy jsem se vypisoval ze svých problémů. Byl jsem čerstvě rozvedený a nemohl jsem vidět svou dvanáctiletou dceru. Psal jsem to v Americe a utrácel jsem stovky dolarů za telefonáty s Prahou. Jsem spokojený, že se mi takové bolestné téma podařilo zakomponovat do grotesky. Snažil jsem se, aby to byl román zajímavý i pro lidi, kteří nemají moje tehdejší problémy. Takže já k posouzení svých knih nemám ten potřebný odstup. Zda mají budoucnost, ukáže čas. Rád bych věřil, že ještě pár let po mé smrti čtenáři vydrží. Ale já jsem velmi povrchní, takže dávám přednost současnému úspěchu před tím posmrtným.

Nevadí vám, že náš trh je poměrně malý?

Samozřejmě, že bych byl radši nejprodávanější francouzský, německý nebo americký (to by bylo vůbec nejlepší) autor. Ale, kdybych si stěžoval, připadal bych si trochu jako rybářova žena. Já bych měl zapalovat svíčku a děkovat za šťastný osud. Spolupracuji s Unicefem, a tak si stále připomínám, že jsme šťastná desetina lidstva. I člověk s průměrným platem v této republice tvoří horních deset procent planety. Miliardy lidí žijí úplně jinak než my.

Jak jste se dostal k Unicefu?

Je tam funkce vyslanec dobré vůle, v Čechách to je Jiřina Jirásková a hokejista Patrik Eliáš. Vybrali si mě, protože s nimi už asi pět let spolupracuji na nějakých charitativních akcích. Zvažoval jsem to, protože mluvím příšerně anglicky a nejsem úplně morálně bezúhonná postava. Ale ujistili mě, že perfektní angličtina není potřeba a že vyslanec dobré vůle je i Robbie Williams nebo David Beckham.

Neuvažoval jste o možnosti změnit v rámci této spolupráce náměty vašich knížek?

Nevylučuji, že o tom nenapíšu. Ale rozhodně po deseti dnech v Sierra Leone nevznikne román. Jaroslav Dietl prý jednou navštívil na dva dny sklárny a pak napsal seriál Synové a dcery Jakuba Skláře. Já teď píšu detektivku (poprvé v životě) a už rok se připravuji.

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že po střední škole jste nevěděl, co byste chtěl dělat a šel jste na vysokou školu ekonomickou... Jak jste se dostal k psaní?

Skutečně jsem v době, kdy se odevzdávají přihlášky, byl mezi čtyřmi studenty, kteří nevěděli kam se přihlásit, protože v ničem nevynikali. Všichni jsme šli na ekonomku. Finanční mechanismy mě však nikdy nezajímaly, takže to byl omyl a po dvou letech jsem se rozhodl školy nechat. Neobešlo se to bez domácího skandálu, musel jsem odejít z domova, najít si byt v Praze a začít pracovat, protože jsem se dostal do nultého ročníku na ‚fildě‘. Abych tam mohl chodit, musel jsem pracovat v noci. Všem budoucím autorům doporučuji inspirativní práci nočního vrátného, za noc v pohodě přečtete knihu a leccos i vidíte.

Kdy se vám píše úplně nejhůř?

Když mě večer před tím navštíví můj nakladatel (směje se). Jsou teorie, že velký umělec potřebuje velké utrpení, aby mohl něco napsat. Já nejsem velký umělec, takže se mi vždy psalo líp v období klidu a životní pohody.

Píšete autobiografická díla. Do jaké míry zkreslujete?

Pravdy se snažím držet v denících, ale netvrdím, že je tam úplně všechno. Nikdo nemůže napsat stoprocentně pravdivý deník, pokud si chce zachovat všechny příbuzné a kamarády. Jinak ve zbylých dvaadvaceti knihách je osmdesát procent fikce. Autor si musí vymýšlet, protože nikdo z nás nežije tak zábavný a zajímavý život, aby jeho pouhým zapsáním vznikl pozoruhodný román. Musí se zjednodušovat, z deseti postav udělat jednu, posouvat časové roviny. Opravdu si hodně vymýšlím. Styděl bych se psát povídky o manželství a sexu, kdybych ta postava měl být já. Kundera říká, že postavy jsou jeho prodloužené já. Posílá je do situací, kde se sám neocitl, protože se tam bál jít.

Máte při psaní scénáře představu, kteří herci by v tom měli hrát?

V určité fázi mi pomáhá, když mi režisér zavolá, a řekne, kteří herci uspěli v castingu. Já jim pak mohu šít repliky na míru. Ale to se poště­stí málokdy, protože casting bývá až těsně před natáčením, kdy už je scénář napsaný. Mně se třeba v Románu pro ženy nezdálo, že Olivera bude hrát Marek Vašut. Typově jsem si prostě představoval někoho jiného. Ale když jsem byl na castingu a viděl, jak je těžké najít odpovídající trojici tak, aby působila věrohodně, změnil jsem názor.

Jak moc jste zasahoval do příspěvků, které vám lidé posílali do blogového románu Srdce domova?

Na to nerad vzpomínám, protože to nebylo organizačně dobře zvládnuté. Měl jsem napsat první kapitolu a další rozvíjení děje mělo být na soutěžících. Dvou a později tříčlenná porota měla z došlých textů vybírat ten nejlepší a vítěz měl pak být zavěšen na internet jako autor druhé kapitoly. Původně mi řekli, že porota vybere pět, šest textů a já z nich určím vítěze. Ve skutečnosti to proběhlo tak, že v prvním kole přišlo asi 800 příspěvků a porota to absolutně nezvládla. I já jsem jich dostal k přečtení přes sto. Když jich procházíte několik desítek za dopoledne, za chvíli už nevíte, co čtete. Nedivím se, že zapadly daleko lepší věci než ty, které se tam dostaly. Já jsem si ještě přidělal práci, když jsem vyzobával dobrá místa, a dával je dohromady. Pak jsme odměnili tři autory.

Slyšela jsem o vás už leccos, ale působíte v pohodě. Změnila vás sláva?

Rád bych věřil, že ne, ale to musí posoudit ostatní. To, jaký je člověk doopravdy, a mediální bublina, která ho provází, jsou dvě různé věci. Lidé mi říkají, že v televizi působím arogantně. Nejsem suverén, když na mě svítí to červené světlo, a neumím být uvolněný. Pak mi moderátor položí úplně pitomou otázku a já začnu být nejistý. Druhou věcí je dezinterpretace výroků. Bulvár klidně napíše přímou řeč někomu, s kým nikdy nemluvil. Nebo ČTK pověsí svůj rozhovor na web, bulvár ho ukradne a napíše – exkluzivně pro Blesk. To mi vadí, a proto se s nimi soudím už šest let o dost velké peníze.

Měl jste někdy autorský blok?

Mám ště­stí, že se mi to v životě vyhýbalo. Zažil jsem ho jen jednou, když jsem začínal s Románem pro muže. Tehdy jsem měl za sebou emocionálně poměrně náročnou novelu Andělé všedního dne a zároveň jsem psal scénář k filmu Nestyda pro Jana Hřebejka. O něm je známo, že ani definitivní verze nepovažuje za konečné, takže jsme neustále předělávali. Nakonec jsem psal sedm verzí scénáře. Myslel jsem si, že si o Vánocích deset dnů odpočinu a od 1. ledna začnu psát Román pro muže, ale ono to nešlo. Byl jsem asi natolik vypsaný, že jsem ze sebe nemohl nic dostat. Deset dní jsem chodil do pracovny, a výsledky byly nulové. Píšu třicet let, a nikdy jsem si nic nenalil, protože potřebuju mít čistou hlavu. Během těchto dnů jsem si nosil do pracovny panáka nebo sklenku portského, ale ani to nepomohlo. Časem se to rozběhlo samo. Ale možná, že ta krize k něčemu byla, protože vznikla kniha, která má historicky nejlepší prodeje.

Zaměřujete své knihy na konkrétní cílové skupiny?

Nevím, jak bych to měl dělat. Pochopitelně jsem měl jasno v cílové skupině, když jsem psal Krátké pohádky pro unavené rodiče. V tomto smyslu jsem té racionální úvahy schopen. Ale když píšu Účastníky zájezdu, je to něco jiného. Jde o určitou metaforu života. Je to příběh o manželství, vztazích rodiče – děti, o dětech. Říká se, že lidé čtou, protože v každé dobré knize dříve či později najdou svůj vlastní příběh. Chápu, že devadesátiletého důchodce nebude vzrušovat téma románu Biomanželka. Ale pro mě je rozhodující, aby to bavilo mě, protože předpokládám, že to, co uspokojuje mě, bude uspokojovat i řadu jiných čtenářů.

Zavrhl jste někdy nějaké téma?

Nejkontroverznější knihu o mafii v Praze píšu teď. Nebude v ní chybět zkorumpovaný primátor, zápornou postavou bude i ministr vnitra. Toho dělám tak, aby to byl zároveň Langer i Gross.

Budete se bát, až to vyjde?

Na této knize spolupracuji s Jardou Kmentou z MF Dnes a myslím si, že ten by se měl bát víc, protože používá skutečná jména. Ale zase nemůže říct to, co nemůže doložit. Já jsem chráněn tím, že to je fikce.

Dá se psaní naučit?

Výtvarníci, režiséři i herci mají vysokou školu, takže když se dají učit tyto obory, proč by se nemohlo učit psaní. Člověk může vstřebat základní řemeslné věci, mluvit o dialogu, kompozici románu, charakteristice postavy či vytváření atmosféry, ale kritici kurzů mají pravdu v tom, že talent naučit nelze stejně jako schopnost naslouchat a vcítit se.

Lenka Pelcová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.