Foto

Karel Šíp.

 

„Fotbal je klidný sport, tam se nevytáčím,“ říká Karel Šíp

Nechrlíme legraci jen za peníze

Známý bavič, moderátor, muzikant, autor písňových textů, člen fotbalového klubu Amfora, který je v současnosti asi nejvíce spojován s televizním pořadem Všechnopárty. To je Karel Šíp. Rozhovor, během něhož prozradil několik podrobností ze svého profesního i soukromého života, nám poskytl v Novém Strašecí před začátkem pódiové verze tohoto svého pořadu.

Je pravda, že jste vymyslel slovo bavič?

Ano, ale nevymýšlel jsem ho s tím, že by se mělo nějak veřejně ujmout. Vzniklo jen proto, že když jsme s Uhlířem začínali a já psal scénáře našich prvních dialogů, uváděl jsem naše repliky ve scénáři – Šíp:, Uhlíř:. Pak mi v televizi řekli, že když jdeme sami za sebe, dostáváme menší honoráře, než kdybychom měli nějaké role. Tak jsem si řekl, že místo našich příjmení budu užívat slovo bavič. Od té doby jsem psal První bavič:, Druhý bavič:. Měli jsme smlouvu na role bavičů a rázem i vyšší honoráře. Myslel jsem si, že toto slovo zůstane jen pro onu technickou potřebu televizních smluv, ale ono se nějak rozšířilo.

Jaký byl ten finanční nárůst honorářů?

Nebyl velký, bavíme se zhruba o roce 1978. Místo dvou set korun, které bychom měli za jednu Hitšarádu, jsme měli asi pět stovek.

Když jsme u vašich objevů, patří k nim i Jiří Schellinger?

Ano, byl barový zpěvák a já byl první, kdo ho přivedl do nahrávacího studia. Natočili jsme pár písniček, mimo jiné i Holubí dům, který ho okamžitě proslavil. Tato písnička byla pro něho jakousi vizitkou. Jakmile ji slyšel František Ringo Čech, nabídl mu angažmá a tím naše spolupráce skončila.

Jeho odchod korespondoval s koncem skupiny Faraon, v níž jste oba účinkovali. Jak dlouho jste vystupovali?

Myslím, že jsme byli pohromadě zhruba rok, rok a půl. Začali jsme spolupracovat na jaře roku 1972, pak jsme dostali zahraniční angažmá v Bulharsku, kde jsme hráli rekreantům každý den po celé léto. Tam jsme se s Jirkou hodně skamarádili, vrátili jsme se, nahráli Holubí dům a skončili. Už jsme za něho nenašli rovnocennou náhradu, takže se skupina rozpadla.

Traduje se, že baviči baví lidi na jevišti, ale v soukromí jsou spíše uzavřenější.

Víte, záleží na situaci, náladě a společnosti. Že bych se za každou cenu nutil do nějaké veselosti, to ne. Ale když se sejde dobrá konstelace, parta známých kamarádů a jsme třeba někde v hospodě, řekl bych, že tohle pravidlo neplatí a že se dokážeme navzájem dostatečně pobavit i v soukromí. Není to tak, že chrlíme legraci jen za peníze.

V poslední době si vás řada lidí spojuje s pořadem Všechnopárty. Do jaké míry ovlivňujete jeho téma a výběr hostů?

Zcela zásadně. Témata si vymýšlím sám a širší okruh hostů, kteří by se mi líbili, také. Pak už to mají v rukách dramaturgyně, které na pořadu pracují, a obvolávají ty, kteří by mohli přijít. Na závěr mi už jen řeknou, že z mnou navržených hostů tam bude ten a ten.

Hovoří se vám lépe s lidmi, které znáte, nebo se radši seznamujete s novými?

Je mi to jedno. Ale zajímavější je pro mě spíš ten neznámý člověk, protože když někoho znám, tuším, co mi asi řekne, ale když je tam někdo, koho vidím poprvé v životě, je to pro mě větší dobrodružství. A víc mě to baví.

Jak se na své hosty připravujete?

Nemám žádné napsané otázky, ten pořad je čistá improvizace. Když vím, kteří hosté tam budou, vyhledám si pochopitelně na internetu nějaké záchytné body, ale opravdu si nic nepíšu, bez brýlí bych to stejně nepřečetl. Ale první dvě otázky si přinesu na natáčení v hlavě a další už se odvíjejí od dialogu, který s tím hostem vedu. Poslouchám, co mi říká a ptám se dál a dál. Že bych měl nějakou kostru nebo připravené schéma, to ne.

Není to vyčerpávající, být pořád ve střehu?

Musím být stoprocentně soustředěný, nesmím se nechat rozptýlit vůbec ničím. Právě včera jsem udělal těžké faux pas, měl jsem tam Slováky – neznámé zpěváky a Petra Nagyho. Před publikum ale vstupuji v úvodu sám a říkám, že Československo bylo rozdělené v roce 2003. Sekl jsem se o deset let, chtěl jsem říct 1993, takže mě museli zastavit. Pro mě je nejhorší, když se musím vrátit dozadu, znovu přijít a říct ty čtyři věty stejně, i když si je už nepamatuju. Lidé v hledišti se smějí, protože už můj úvod slyšeli a jen čekají, až jej řeknu správně, ale televizní divák netuší, co je tam tak humorné. Pak je na divácích vidět úleva, že jsem to konečně řekl dobře.

Překvapil nebo vyvedl vás z míry některý z hostů?

To je, musím říct, častá otázka. Protože ten pořad už trvá šest let a je každý týden, já si opravdu nepamatuju, že by se stalo něco opravdu extrémně mimořádného. Že by se zbořil svět a zastavilo se natáčení, to se vážně ještě nikdy nepřihodilo. Pamatuji si třeba na kreslíře Štěpána Mareše, který se v šatně spolu s dalšími hosty trochu posilňoval alkoholem. Pak byli opravdu velmi uvolnění a těžko jsem je kočíroval. Jinak si žádný extrém nevybavím. Vždy to bylo v normě.

Začínal jste šarádami (Hitšaráda, Galašaráda), následovaly Horoskopičiny. Zajímaly vás horoskopy?

O ně jsem se začal zajímat jen díky tomu pořadu. Rozhodně jsem nebyl jejich velký fanda. Dostal jsem nabídku z televize Nova, abych dělal nějaký zábavný pořad. Když jsem tam přišel, Nova začínala, běžela asi rok pod vedením Vladimíra Železného. Chtěl jsem udělat pořad, který by měl nějakou jednotící linku, a tehdy byl boom horoskopů. Byly v každém časopise, hodně se o nich mluvilo, ale televizní program na principu horoskopů nebyl. Já jsem navrhl, že budu zvát hosty podle klíče – všichni tři ve stejném znamení. A abych se o tom něco dozvěděl, musel jsem se o ně teprve začít zajímat. Koupil jsem si knihy a načetl jsem si literaturu o každém znamení. Ale tím můj zájem o horoskopy skončil. Byl daný jen tím pořadem.

Takže na ně nevěříte?

Na předpovědní schopnosti ne, ale věřím na základní charakteristiky. Věřím, že základní rys štírů v osmdesáti – devadesáti procentech funguje stejně. Ale že bych věřil, že vám horoskop něco předurčuje, to ne.

Věříte na něco jiného (duchy, nadpřirozené věci apod.)?

Ne, já jsem v těchto věcech velmi pragmatický a na nějaké věci mezi nebem a zemí příliš nevěřím.

Dokáže vás něco nadzdvihnout nebo vytočit?

Ne, já jsem víceméně klidný člověk. Pochopitelně mě momentálně něco rozčílí, třeba když vidím nějakou nenormální debilitu, ale to jsou chvilkové věci. Jinak všechno beru s nadhledem.

Ani v souvislosti s fotbalem (klub Amfora)?

Ale to je takový klidný sport. Tam je pohoda, tam se nevytáčím. Jsem rád, že jen párkrát popoběhnu po trávníku.

Na který výjezd s Amforou nejvíce vzpomínáte?

My jsme navštívili asi čtyřicet zemí (někdo je má spočítané). Byly mezi nimi i hodně exotické krajiny – Austrálie, Japonsko, Brazílie. Osobně se mi nejvíce líbilo v Brazílii. Tam jsme podnikli celodenní výlet na pohádkové ostrůvky, kde to bylo opravdu jako v ráji. Nebyl tam kromě naší party nikdo, jen výletní restaurace a malé opičky v palmách.

Jste autorem zhruba dvou set písňových textů. Čím se při jejich psaní necháváte inspirovat a píšete je na konkrétního zpěváka?

Dnes jich už píšu minimálně. Nedávno jsem s Petrem Jandou udělal muzikál, kam jsem napsal pětadvacet písniček. Tam se inspirujete dějem, protože každá písnička je v nějaké situaci a musí se řídit dějem, který si člověk předem dal. Ale když jsem dříve psal texty, musel jsem samozřejmě zohlednit, pro kterého interpreta to je. Ale jedinou inspirací je vždy muzika. Člověk si ji musí dobře naposlouchat, najít náladu, která v ní je, a tu se pokusit dát do slov, aby hudba s textem nešly proti sobě. Bohužel jsem dnes jako posluchač někdy svědkem toho, že text je o něčem jiném, než o čem se mi zdá, že je ta hudba. Takže mým jediným vodítkem a inspirací bylo to, aby vše souznělo.

Pak už je jedno, kdo to zpívá?

Většinou víte, pro koho to je. Nemůžete pro Karla Gotta napsat text jako pro puberťáka. Ale já obecně nemám rád takové ty hodně osobní texty, kdy zpěvák zpívá o sobě. Písnička by měla být univerzální, aby si ji mohl zazpívat každý.

Máte dva syny. Je mezi nimi zhruba dvaadvacetiletý věkový rozdíl. Vychováváte je jinak?

Rozdíl je v tom, že v době, kdy bylo staršímu Karlovi sedm, jako je dnes Honzíkovi, jsme byli já i moje první žena poměrně hodně zaměstnáni. A on víceméně vyrůstal u mých rodičů, takže výchova z padesáti – šedesáti procent byla na dědovi a na babičce. Dnes, byť máme dědy a babičky také, se s manželkou Honzíkovi věnujeme mnohem víc, než tomu bylo v případě mého prvního syna. Dá se říct, že dnes si to i mnohem víc užívám.

Lenka Pelcová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.