Foto

Libuše Skleničková před častonickým statkem a se svými „czech walkingovými“ holemi.

 

„Jezdila jsem s koňmi, pásla krávy a byla spokojená. Naučila jsem se tu mnohem víc než na nějaké škole,“ říká Libuše Skleničková

V častonické usedlosti žije rod Vydrů přes tři sta let

Občas si u některých lidí přejete, aby mohli žít věčně. Jejich bytost totiž natolik splyne s místem a místo s jejich bytostí, že jedno bez druhého nemůže existovat. Tedy alespoň ne v podobě, která je vám milá a která se vám navždy zapíše do paměti. Tak jako se do té mé zapsala návštěva Vydrova statku v Častonicích a setkání s Libuší Skleničkovou, rozenou Vydrovou. Bylo to v polovině října minulého roku, bylo krásné babí léto a jeden z posledních slunečných dnů. Doklepat se na paní Skleničkovou bylo podobné jako hledat zámek v Šípkovém království. Víte, že někde ve změti rozbujelých keřů stojí, ale ať děláte, co děláte, po jeho zdech není ani vidu. A tak jsem klepala na všechna dostupná okna, obcházela statek ze všech stran, pronikla do zahrady, volala, ale nikdo se neozýval. Až když jsem snědla pár jablek v sadu, vymetla listí ze zvoničky a vyměnila dva shnilé šindele za nové, které uvnitř dřevěné stavbičky ležely, zaslechla jsem od chalupy štěkání psa. Pak vykoukla usměvavá tvář bělovlasé paní a zavolala: „Počkejte, musím ho zavřít.“ Zahnala divokého hlídače, který na mě výhružně cenil zuby, do domu a vrátila se k vratům, aby mi otevřela.

Tři století Vydrů

„Pásla jsem ovce, ale udělalo se mi špatně, tak jsem si musela jít lehnout. Jsem dneska trochu mimo, nějak se mi všechno plete, tak nevím, jestli se ode mne vůbec něco dozvíte,“ říká. Do Častonic mne přilákala zajímavá historie Vydrova statku. Grunt s číslem popisným 1 totiž obývá rod Vydrů už od sedmnáctého století. Statek byl předáván z otce na syna dlouhých tři sta let a nebýt socialismu, bylo by tomu tak stále. „Víte, já tu vůbec žít neměla,“ říká se smutkem v hlase.

Je teplé slunečné odpoledne, a tak usedáme na lavičce před roubeným domem. „Moje maminka se na tenhle statek vdala v roce 1927. Narodila se v hospodářství č. 1 v Postřekově a sem přišla vlastně náhodou. Jednou se totiž moji budoucí dědkové setkali v Rakovníku v hospodě. Dali se do řeči a častonický dědek Vydra říkal, že by potřeboval někoho do hospodářství, protože jejich služka se vdala a odstěhovala. Tak dědek Krutina slíbil, že mu nějakou sežene. On byl vynikající zedník. Už ve čtrnácti letech šel do Vídně za prací a uchytil se tam. Bylo to za Rakouska-Uherska, tak sjezdil díky práci kus světa. Vídeň, Francie, Ukrajina... Tehdy se lidi dokázali domluvit, aniž se museli učit jazyky ve škole,“ vypráví.

Z hospodského slibu veselka

Jan Krutina neměl jako šikovný zednický mistr o práci nouzi a dokud neudeřila zima, býval na stavbách. I onoho roku, kdy dal svému spolustolovníkovi v hospodě slib, se vrátil domů až na zimu. Koukl na dceru a řekl jí: „Nedá se nic dělat, musím tam poslat tebe. Alespoň nějaký čas tam musíš vydržet, když jsem to slíbil.“ A tak dcera opustila rodný Postřekov a odešla do Častonic. „Jenže uplynulo půl roku a maminka se tu zakoukala do hospodářova syna. Byla svatba a už tu zůstala. Tatínek byl totiž jediným Vydrovic synem, a tak hospodářství zdědil. Když sem postřekovský dědek přišel a viděl, jak je statek zanedbaný, tak všechno opravil. Ukážu vám to,“ říká a odchází do chalupy. Za chvíli je zpátky s taškou plnou krásných starých fotografií a rodinnou kronikou. Jsou to opravdové poklady.

Usedlost v lesku

„Tak takhle to tu vypadalo, když to dědek opravil. Je to z roku třicet čtyři,“ ukazuje fotografii. Bílá omítka roubenky září novotou, střecha se blyští. Na dalších fotografiích jsou rodiče, bratři, prarodiče, praprarodiče i služebnictvo. Je neuvěřitelné, kolik lidí kdysi statek uživil. „Tenhle člověk se jmenoval Gustav Šíma. Byl z Rakovníka a sloužil tu ve válce až do roku 1948. Byl postižený. Jeho máma byla vdova a byla moc ráda, že tu našel práci. On byl totiž hrozný jedlík,“ směje se. Normálnímu strávníkovi stačí k tomu, aby se dosytosti najedl, porce z talíře. „On ale spořádal plnou zadělávací mísu. Byl to moc hodný člověk, hezky se o mě staral. I kvůli němu jsem chtěla, aby se sehnaly peníze na to, aby tu na statku mohli žít podobní lidé jako on. Takový dům pro postižené lidi, kteří by tu normálně žili. Vždyť je tu krásné místo.“

Foto

Vydrův statek na snímku z roku 1934.

 

Poválečné nadšení

Paní Skleničková byla nejmladší ze tří sourozenců. „První bratr se narodil na Silvestra v roce 1928 a druhý 5. ledna příštího roku. Já se narodila až pozdě po nich v roce 1937. Bylo to 10. července, máma ještě odpoledne skládala seno na půdu a večer jsem se narodila. Nebyla jsem žádná chudinka, měla jsem 4,5 kila.“ Ani tato fotografie v rodinném archivu nechybí.

Válku Vydrovi přestáli, horší roky měly přijít až po ní. „Myslím, že nejlepší léta mého života byla od roku 1945 do 1948. Po válce byli lidé ohromně nadšení, do všeho šli s chutí a všechno fungovalo. Pak přišli komunisti a udělali ‚pořádek‘. Dřív byly všechny vesnice soběstačné. Co v nich fungovalo řemesel a obchodů! A uživili se všichni. To skončilo, když lidé začali jezdit pracovat do továren. A rok 1948 zničil to ostatní.“

Škola jen na statku

Ve vesnicích se začala zakládat JZD a Vydrovi jako dlouholetí hospodáři pochopitelně neunikli zájmu komunistů. „Ať po dobrým nebo po zlým nás pořád lákali, ať vstoupíme do družstva. Ale my jsme dlouho odolávali, drželi jsme se až do roku 1958. Na statku jsme zůstali v šesti, Gustav musel jít v osmačtyřicátém pryč. Samozřejmě nám ho tu nenechali, aby nám pomáhal, byli jsme přeci vykořisťovatelé,“ vysvětluje Libuše Skleničková.

Kvůli práci v hospodářství nemohla studovat, ale nikdy toho nelitovala. „V patnácti jsem udělala závěrečné zkoušky a jít do další školy? O tom se se mnou nikdo nebavil. Táta mě potřeboval tady. Oba bráchové tu být nesměli, jeden byl na vojně, druhý v továrně, vzali nám veškeré stroje, a tak jsem tu místo školy musela pomáhat, ale dělala jsem to vždycky ráda. Jezdila s koňmi, pásla krávy a byla spokojená. Naučila jsem se tu mnohem víc než na nějaké škole.“

Odolávali do roku 1958

Začíná se smrákat. A to nejen ve vyprávění. Je čas zavřít slepice. Paní Skleničková bere do rukou dva klacky a když se směji, že bych nečekala, že také propadla nordick walkingu, odpovídá: „No jo, ale já na to přišla už dávno předtím, než to přišlo do módy.“ Naháníme slepice do kurníku a vyprávění pokračuje.

„Komunisté nás odtud nemohli vyhnat, my jsme totiž pořád plnili ty jejich dodávky, i když byly šílené. Museli jsme třeba pěstovat mák a zároveň len. Jenže netušili, že máma je z Šumavy a len pěstovat umí. Takže jsme na něm nakonec ještě vydělali,“ směje se a pokračuje: „Pak v roce 1958 už to ale dál nešlo, a tak tu vzniklo JZD. Z bráchy udělali předsedu, ale bylo to ště­stí, protože hospodářství znal. Jinak by tu bývalo všechno pochcípalo.“

Návrat domů

Ve stejném roce se Libuše Skleničková poprvé vdala a z Častonic odešla. Manželství ale šťastné nebylo. „Tchýně měla hlavní slovo. Já bych bývala byla dobrá nevěsta, kdybych jen dělala a nic neříkala. Můj muž byl hodný člověk, ale mě se nikdy nezastal. Co řekla maminka, to platilo. Tak jsem nakonec vzala dceru a vrátila se domů. V Častonicích už bydlel bratr Karel se ženou, ale podařilo se mi najít podnájem v Křivoklátě.“ Pak se podruhé vdala, měla syna a s manželem postupně, z toho co se jim podařilo našetřit, opravovali na Křivoklátě dům.

„Bývali bychom to stihli do penze, jenže mezitím tady celé příbuzenstvo vymřelo. Jednoho po druhém jsem pochovala a doprovodila na hřbitov. A tak jsem tu místo bratrů skončila já. Dneska už ani nemůžu brečet. Nezbývá mi, než být silná. A pak, já mám proč být. Copak tohle všechno,“ ukazuje na kroniku a fotografie, „se dá jen tak zahodit? Jsem povinná, dokud budu moct, se tu o to postarat.“

Foto

Libuše Skleničková s bratrem Karlem (sedí mu na klíně) a dalšími dětmi ze statku.

 

Vietnamské „bylinky“

Čas je bohužel nemilosrdný. Když se před dvaceti lety na častonický statek vrátila, měla ještě sílu naplno hospodařit a všechno potřebné znala. Byť na některá úskalí narazila. Například na to, že krávy, navyklé z éry socialismu žít jen v kravíně, neuměly chodit na pastvu. A tak je to musela naučit. „V roce 2002 jsem se loučila se svojí poslední krávou Bělinkou, už jsem na to nestačila. Teď už mám jen sedm oveček. Dvůr je velký a díky nim nemusím trávu sekat. Ale i ty budu muset dát brzy pryč. Kdyby se se mnou něco stalo, kdo by se o ně postaral?“

Paní Skleničková nemusela vystudovat vysokou školu, aby věděla, že je rodový statek výjimečný. A tak před pár lety podala žádost o jeho zapsání na seznam kulturních památek. Dnes je tedy celá usedlost památkově chráněná. „Ať už to tu dopadne jakkoli, mám alespoň jistotu, že se statek zachová,“ říká. Oslovilo ji už několik kupců, dokonce i Vietnamci s tím, že by tu rádi pěstovali „bylinky“, ale na žádnou nabídku nekývla. Stále doufá, že statek zůstane rodině. A že se v něm bude i nadále hospodařit. Nejvíc nadějí vkládá do vnučky, možná budoucí veterinářky.

Bez zvířat = bez života

Když se člověk po usedlosti rozhlédne, nemůže se divit, že touží po tom, aby v chlévech opět bučely krávy, ve stájích stály u žlabu koně... Chalupář se sebecitlivější snahou o rekonstrukci by tomuto místu nikdy nemohl dát tolik života jako stádo zvířat. Každá stavba, která tu stojí, má zajímavou minulost, každá má svůj účel. Bez hospodaření by byla jen smutnou dekorací.

„Ani já už všechno nevyužívám. Nestačím na to. Ale už se tím netrápím, dělám, co zmůžu a co nezmůžu, bude holt muset vyřešit ten, kdo přijde po mně. Ale pojďte, za chvíli už byste nic neviděla,“ říká a vede mne nejprve do úchvatného roubeného špýchárku naproti stavení. „To je nejstarší stavba. Dole byl sklep a nahoře sýpka.“ A tak pokračujeme dál od stavby ke stavbě. Do prostorných chlévů, maštale i stodol, které jsou hotovým skanzenem. Pokračujeme sadem s vyschlým rybníčkem, k bývalé sušárně ovoce, kůlně, v níž se vážil dobytek, a k dřevěné zvoničce. Tu postavil v roce 1804 Václav Vydra na počest narození prvorozeného syna.

Co předpověděla kartářka

Nezapomenutelné místo, kde se zastavil čas. „Ani televizi nemám, a to jsme byli v obci první, kdo ji měl. Samozřejmě, že jsem ji mívala, ale někdy před deseti lety jsem ji dala manželovi na Křivoklát s tím, že si koupím novou. A kupovala jsem si ji tak dlouho, až jsem zjistila, že ji vůbec nepotřebuju. Stačí mi rádio. Pár let jsem i bez vody, protože vodárna, která byla stará 70 let a ze které byly rozvody po celém statku, se rozbila,“ říká, ale v jejím hlase nejsou znát žádné výčitky nebo stěžování. Pitnou vodu jí dováží syn a na praní a pro zvířata používá dešťovou, takže to vlastně není žádná tragédie.

„Čekám, co vydržím. Dokud budu moct, tak tu budu. Vím bezpečně, že tu skončím. V deseti letech mi to totiž předpověděla kartářka,“ loučí se se mnou paní Skleničková. Častonice už jsou zahalené do tmy. Zítra ráno zase vyžene slepice z kurníku, vezme svoje „czech walkingové“ hole a vyrazí pást ovečky. Kéž by to tak mohlo být ještě alespoň pár desítek let.

Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.