Foto

Při oslavách republiky ve Lhotě pod Džbánem měl Tomáš Kapsa původně jet na koni, a tak se na něm naučil jezdit. Nakonec se ale blýsknout nemohl, pořadatelé mu objednali kočár.

 

„Lidé ke mně přistupují jako ke skutečnému Masarykovi,“ říká Tomáš Kapsa

Jak přibývají vrásky, podoba s T.G.M. je věrnější

Možná to všechno předpověděly jedny staré jezdecké boty. Stály na parapetu přízemního bytu v ulici v Praze, kterou zrovna Tomáš Kapsa coby student procházel. Byt vyklízeli dva chlápci a mladý študák se nachomýtl k následujícímu rozhovoru: „Co ty boty? Budeš je nosit?“ „Nebudu, vyhoď je.“ A tak pány oslovil a poprosil, jestli by si je mohl vzít. „Rozhodně. Jsou tvoje.“ A byly. Na ty vysoké kožené holínky pak doma dlouhých třicet let sedal prach. Čekaly na příležitost. Až když se Tomáš Kapsa přiblížil šedesátce, konečně se objevila. Lánské muzeum hledalo způsob, jak oživit své akce a maminka ředitelky Magdaleny Elznicové Mikeskové si všimla, že Tomáš Kapsa nemá s T. G. Masarykem společné jen křestní jméno, ale i rysy v obličeji. Z rakovnického loutkáře a památkáře byl rázem dvojník prezidenta Masaryka. Je to čtyři roky zpět. Dnes už si málokdo dokáže představit, že by se akce lánského muzea odehrávaly bez jeho přítomnosti. Natož pak všechny oslavy ke stému výročí založení Československa, jimž dodal pravý prvorepublikový šmrnc. Ony jezdecké boty díky nim loni obul čtyřiadvacetkrát. „Neměl jsem jediný volný víkend, ale jsem za to strašně vděčný. Slovo nuda znám jen z literatury,“ říká Tomáš Kapsa. A zatímco jako T. G. M. se nesměje vůbec, náš rozhovor provází smích neustále.

Reagujete už na oslovení pane prezidente stejně pružně jako na pane Kapso?

Kdepak, necítím se být hlavou státu. Ještě pořád jsem normální, ale je pravda, že z toho občas trochu zblblý jsem. Stalo se mi třeba nedávno, že jsem jel v metru po schodech dolů a všiml si, že si mě nějaký pán intenzivně prohlíží. Tak si mě lidé coby Masaryka prohlížejí pořád, takže už jsem se chystal, že ho jako pan prezident (tedy s prsty ke kšiltu) pozdravím, ale včas mi došlo, že jsem v civilu (směje se).

Vy sám jste si předtím, než vás ředitelka muzea oslovila, té podoby všiml?

Vůbec. Strašně dlouho jsem si na to, že ve mně lidé pana prezidenta vidí, zvykal. Já pořád vidím sebe. Ale je pravda, že jsem za čtyři roky, co ho přestavuji, do té podoby dost dozrál. Je to tím, že už mám nacvičené jeho pohyby, snažím se tvářit jako on a hlavně mi přibývají vrásky. Jak jsem zhubl, tak jsem v obličeji zestárl.

To bylo cílené?

Za to může divadlo, protože co premiéra, to dvě kila dolů. A než je stihnu nabrat zpátky, přijde další premiéra. Kdo potřebuje zhubnout, tomu doporučuji hrát divadlo u loutkářů. Potřebujeme hlavně mladé lidi.

Když jste si poprvé oblékl Masarykovu uniformu, jak jste se cítil?

Dost příšerně. Tehdy jsem ještě neměl tu správnou čepici. Repliku jeho uniformy jsem oblékl, pan prezident měl stejnou figuru jako já, ale měl menší hlavu. Čepici nosil jednapadesátku, kdežto já mám číslo 57. Proto jsem si k uniformě musel vzít čepici, která se dá koupit v lánském muzeu, a v té jsem si připadal spíš jako mlynářský učedník. Cítil jsem se nejistě, protože to nebylo dokonalé.

Knír už jste měl tehdy vlastní?

Nechávám si narůst vlastní vousy od samého začátku. Tehdy jen ještě nestihly dorůst do správné délky. Trvá to až čtvrt roku. A bohužel nemám rád, když mi rostou vousy přes rty, takže za Masaryka dost trpím.

Když se blížil loňský výroční rok, tušil jste, jak hektický pro vás bude?

Ono to nejdřív tak náročně nevypadalo. Byly domluvené tři akce, ale postupně se nabalovaly další. Jak jsem se někde objevil, zkontaktoval mě někdo další, jestli bych také nepřijel na jejich akci. A nakonec z toho bylo 24 vystoupení. K tomu jsme měli s loutkáři padesát představení a jednu velkou premiéru, takže se z toho ještě pořád fyzicky vzpamatovávám. Ale byl to krásný rok plný nevšedních zážitků a setkání. Začalo to mojí účastí na plese v Lánech, který se konal zrovna v den voleb hlavy státu. Mě ohlásili jako návštěvu pana prezidenta. Takže sál zůstal v pozoru, a když jsem se objevil já, bylo to velké haló. Pak už to jelo.

Vím, že jste se kvůli akci ve Lhotě pod Džbánem naučil jezdit na koni.

Pořadatelé totiž původně říkali, že bych měl přijet na koni a nechtěl jsem vypadat jako střevo. A kolegyně toho využily a daly mi jako dárek k šedesátinám dvě hodiny jízdy na koni. Nakonec mi ve Lhotě zajistili kočár, takže jsem se nepředvedl. Ale neřekl bych, že jezdím na koni, spíš se na něm vozím. Dělá si co chce a já sedím. Umím ho akorát zatočit (směje se). Ale poprvé jsem na koni seděl naprosto nečekaně už 2. května. A to jsem ještě žádné hodiny za sebou neměl. Při zahájení výstavy ve skleníku v lánském parku najednou vidím, jak ke mně přichází pán, který tam měl ukázku dravých ptáků, a táhne s sebou osedlaného koně. Pak mi řekl: „Pane prezidente, váš kůň.“ Byl tam dav lidí, kteří to sledovali, tak mi nezbývalo, než nasednout a jet. A nedat najevo, jak malá dušička ve mně je. Nasedl jsem, ani nevím jak. Když vám hoří za patami, uděláte cokoli. Ale kůň byl úžasný, šel sám a klidně, takže to asi vypadalo, že ho opravdu řídím.

Počítám, že se vám něco podobného bude stávat často?

Foto

Tomáš Kapsa.

 

Podobnou věc mi provedli i v Královicích u Slaného, kde jsem se zúčastnil jízdy autoveteránů kolem Slaného. Pořadatelé vymysleli, že pojedeme v trase závodu jako inspekční cesta pana prezidenta. V Královicích, kde je velká jízdárna, jsme se zastavili. Přivítal mě starosta s krojovanou svitou a pak říká: „Máme pro vás překvapení. Za restaurací na vás čeká váš věrný Hektor.“ Byl to nádherný mladý kůň, který už pohledem říkal: „Nesahej na mě! Jdi ode mne! Ty se mi nelíbíš.“ Naštěstí to byla jen jeho reakce na dav lidí, který nečekal. Když jsem na něj vylezl, už byl v klidu a dokonce se i mazlil. Také mi hrozilo, že pojedu na koni na Všesokolském sletu, ale bál jsem se celonárodní ostudy, takže jel někdo jiný.

Jsou situace, které vám „masarykování“ přináší, příjemné nebo je toho někdy už moc?

Je to moc příjemné, protože zažíváte něco, co se normálně nezažije. Je zvláštní, jak ke mně lidé přistupují jako ke skutečnému Masarykovi, chovají se podle toho. A moc zajímavá jsou i setkání s pamětníky. Třeba jsem byl v domově seniorů v Berouně a byla tam paní, která ho ještě osobně jako čtyř nebo pětiletá potkala. Pořád z lidí cítím, jakou úctu k němu mají. Ta figura má pořád důstojnost a určitou autoritu. Někteří jsou ze mě i trochu nervozní a skoro až cudně klopí oči. Uniforma dělá hodně.

Nemůžeme zrekapitulovat celý váš loňský rok, ale zmiňte alespoň akci, která pro vás byla největším zážitkem.

Ten mám z Hořic v Podkrkonoší. Byla to velká celodenní akce, rekonstrukce pobytu Masaryka v Hořicích v roce 1926. Jeli jsme podle tehdejšího itineráře. Tak jako Masaryk jsem do Hořic přijel historickým salonním vozem taženým parní lokomotivou. Až když jsme přijeli na nádraží, došlo mi, jak velké to bude. Zastavilo se u červeného koberce, nádraží bylo vyzdobené jako pro natáčení prvorepublikového filmu a narvané lidmi. Sokolové a legionáři drželi čestnou stráž. Vystupoval jsem z vlaku a říkal si: „Jestli tohle zvoráš, bude to obrovský průšvih.“ Byla ve mně malá dušička. Pak přicházím k místostarostovi, který mě vítal, a z davu se ozve: „Ježišmarjá, on si je vážně podobný!“ A zkuste si takovou situaci ustát a nesmát se. Smát se totiž nemůžu, protože při smíchu se výraz okamžitě změní a podoba se ztrácí.

Jak akce pokračovala?

Před nádražím se konal skoro hodinový program. Pak jsme sedli do dobových aut a jeli do tamní kamenické školy na prohlídku a oběd a do galerie na zahájení výstavy ukrajinského umění. Tam byl i velvyslanec Ukrajiny a starosta Zborova s doprovodem. A vrcholem programu bylo poklepání základního kamene dostavby Masarykovy věže samostatnosti, a to za účasti ministryně pro místní rozvoj a hejtmana. Věž měla mít původně čtyřicet metrů. V roce 1938 ji dostavěli jen do dvaceti metrů a už nebyl zájem v ní pokračovat. Až teď se podařilo sehnat peníze na dokončení. Měli dokonce původní kladívko, kterým kdysi klepal na základní kámen sám pan prezident Masaryk, tak jsme jím klepali znovu. Tehdy v roce 1926 je vyhnala v půl páté bouřka a nám se stalo to samé. Říkal jsem pak místostarostovi: „Všechno chápu. Ale jak jste objednali bouřku, je mi záhadou.“ (směje se)

Je těžké zůstal celý den v roli a nezapomenout se?

Je. Musím se pořád hlídat, abych mluvil spisovně, rozumně, neodrbával se, neoškleboval, moc se neusmíval... Ale zažije se to, obzvláště po loňském roce už se nemusím tolik hlídat. Obléknu si mundúr a jde to s ním. Před větší akcí si ale stejně vždycky ještě pouštím dokumenty s Masarykem, abych si to oživil a nakoukal.

A jak to máte s písní Ach, synku, synku?

Už od dětství ji nemám rád. Je smutná a nikdy mi moc nesedla. Za minulý rok jsem si ji vážně užil. Ale líbilo se mi, když mi na Kladně ve škole pustili při příchodu fanfáry z Libuše, ty se mi moc líbí.

Užíváte si také prezidentské pohoštění, nebo to vždycky končí chlebem se solí?

Jak kdy, někdy to bývá pěkně hladový den (směje se). S chlebem bývá potíž. Samotný dost dusí. Ve Stochově jsem si například nedopatřením ukousl větší kousek a než jsem stihl sousto polknout, přišli s dalším. A to už byl problém. Do toho mě vítal coby dobový starosta Láďa Lechnýř z rakovnického gymnázia a byl ze mě nějaký zaražený, protože nečekal, že se tam potkáme zrovna jako starosta a prezident. Chtělo se mi strašně smát, do toho jsem se dusil chlebem, ale ustáli jsme to oba.

Nemáte strach, že Masaryk jednou úplně potře vaši identitu?

Ne, já jsem tělem i duší loutkář. Tohle je jen role, sice zajímavá, ale nejsem to já. Když mám možnost, tak ale jdu k prezidentovu hrobu v Lánech. Říkám mu, že to dělám pro jeho věčnou slávu a popularitu a ze všech sil se snažím mu nedělat ostudu. Chodím tam v civilu. Jen jednou jsem tam šel v uniformě a bál se, abych někoho nepotkal a nevyděsil, že jsem duch.

Markéta Hartlová

Dojemné setkání

„Jeden z moc hezkých zážitků mám z výstavy T. G. M. ve výtvarném umění, která se konala v Rakovníku. Všechny exponáty půjčoval soukromý vlastník, pán už v letech. A děvčata vymyslela, že ho po vernisáži překvapí a řekla mu, že mu připravila setkání s osobností, ve které by nikdy nedoufal. A na to jsem vypochodoval po schodech do mansardy a pán se dojetím rozplakal,“ popisuje prezidentův dvojník.

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.