Foto

Na náhorní plošině u města Nazca se nachází více než 300 obrazců, tvořených světlými liniemi, vzniklými odstraněním tmavšího vulkanického povrchu. Dodnes není jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu byly vytvořeny.

 

Putování po krásách, zvláštnostech a pokladech země Inků

Na ostrově jezera Titicaca mě málem oženili

Mário Bok je dvacetiletý sportovec, který studoval v Rakovníku a hrál fotbal za Baník Lubná, ale zároveň je i milovníkem cestování. Na jaře letošního roku si splnil velký sen, kterým bylo navštívit Peru. Nakonec odcestoval do země Inků sám a jenom s krosnou na zádech navštívil místa, o kterých mnoho let snil.

Mladistvé touhy

„Jižní Amerika mě lákala už od mládí. Četl jsem knihy o dobývání nového světa a hledání ztracených říší. Tenkrát jsem si řekl, že se tam jednou podívám. Zároveň se mi líbila španělština, kterou jsem se sám začal na střední škole učit, takže jsem základy před cestou uměl. A proč zrovna Peru? V prvním ročníku na vysoké jsem se přihlásil na předmět latinská Amerika. Sice byl až pro třeťáky, ale vzal jsem si ho už v prváku, co kdybych do třeťáku na škole nevydržel. Předmět přednášel profesor Bohumír Jánský, který objevil prameny Amazonky a o Peru vyprávěl tak barvitě, že jsem se rozhodl tam jet a tajně doufal, že najdu poklad Inků (smích),“ začal své povídání Mário Bok.

Last minute

„Původně jsme chtěli do Peru vyrazit s kamarádem v červenci. Proto jsem začal šetřit. Původní cena zpáteční letenky byla 24 tisíc. Ale na konci ledna mi kamarád poslal zprávu, že jsou k dispozici zpáteční letenky za 12 tisíc, což byla polovina ceny, ale bylo to na konci března a letět se mělo z Amsterodamu. Přesto jsem nezaváhal ani na chvilku. Ale problém byl v tom, že nikdo z kamarádů v březnu nemohl. Byť mi všichni doporučovali, včetně profesora Jánského, abychom letěli alespoň ve dvou, tak jsem na tu radu nedbal. Jelikož sem nikoho nesehnal, rozhodl jsem se pro sólo cestu. Dnes vím, že ve dvou by to bylo lepší. Musel jsem mít na paměti, že nesmím udělat žádnou chybu. Hlavně nesmím ztratit mobil, letenku, peněženku či doklady,“ popisuje hlavní úskalí Mário.

Z Prahy do Cusca

Před odjezdem si hodně věcí nastudoval. Měl naplánovanou trasu, která mu nakonec vyšla přesně na den. „Neměl jsem zabukovaný žádný hotel. Peru je velká země a jezdí v ní noční autobusy, což mi bylo dáno jako rada a dobrý tip na nouzový nocleh. To jsem využil snad pětkrát. Nebylo to drahé, ušetříš za nocleh a jednou jsme dostali i večeři. Hlavně ty přejezdy nezabírají čas přes den a můžeš snáz plnit program návštěv. Jinak jsem využíval hostely, které nebyly drahé. Na devatenácti denní cestu jsem vyrazil autobusem z Prahy do Amsterodamu, kde mi po deseti hodinách letělo letadlo do Mexico City a odtud jsem měl po dvou hodinách spoj do Limy. Když jsme přistáli v Limě, měl jsem v plánu nasednout na autobus do Cusca, ale ten nejel. Takže hned v úvodu mě potkala velká komplikace,“ vypravuje.

Bez třetiny peněz

„Kdybych čekal na další autobus, ztratím několik desítek hodin a můj program by nevyšel, proto jsem si koupil letenku do Cusca, ale tím jsem nečekaně přišel o třetinu připravených peněz. Od té doby jsem začal hodně šetřit a utáhl si opasek. Naštěstí jsem v letadle potkal dvě ženy, se kterými jsem se dal do řeči a svěřil se jim se svým problémem. Jedna mi nabídla, že mají s manželem volný pokoj a že mohu přespat u nich. To byla velká pomoc a já u nich strávil dvě noci. Během těchto dnů jsem si v klidu prošel Cusco.“

Foto

Impozantní pohled na Machu Picchu (v překladu starý vrch) jsou ruiny předkolumbovského inckého kultovního města v peruánských Andách.

 

Cesta na Machu Picchu

„Poté, co jsem se rozloučil s velice příjemným peruánským párem, jsem se vydal na Machu Picchu, což byl jeden z hlavních cílů. Na Machu Picchu se dá dostat dvě způsoby. Dražší a pohodlnější je cesta vlakem a levnější a dobrodružnější je jet asi šest hodin minibusem přes hory a potom dojít po prašné cestě tak deset kilometrů do Aguas Calientes. Druhou variantu volí většina cestovatelů a já se k ní také přiklonil.“

V minubusu se Mário seznámil se Španělem Unaiem a Američanem Ernestem, se kterými šli džunglí do Aguas Calientes. „Cestou jsme viděli papoušky ve volné přírodě, což bylo skvělé. Na druhou stranu nemám vůbec rád hady a bál jsem se, aby na nás nějaký nevylezl. Naštěstí se to nestalo. Cestou byly i banány. Utrhl jsem si, ukousl ale hned zase vyplivl. Nebylo to nic dobrého. Banány se musí nechávat dozrát. Hned ze stromu se jíst nedají,“ směje se Mário.

Po příchodu do hostelu si domluvil, že si tam nechá batoh s věcmi a brzy ráno, aby viděl východ slunce, se vydá na Machu Picchu. „Doklady, letenku, mobil a peníze jsem měl vždy u sebe. To jsem nedal z ruky. Navíc jsem měl dvě peněženky, abych neměl všechny peníze pohromadě. Cesta na vrchol trvala asi hodinu a půl. Ve tmě stoupáš po schodech, kterých je skoro dva tisíce. Postupně se rozednívá. Tma a mraky odhalují okolní hory a údolí. Je to neskutečný pohled, který se těžko popisuje. To se musí vidět. Na Machu Picchu jsem přišel úplně zpocený, ale nelituji toho. Bylo to úžasné. Když jsem šel dolů, spustil se tropický liják. Tak jsem si udělal trénink a běžel v pláštěnce po schodech dolů. Za čtyřicet minut jsem byl na hostelu, ale na kost promočený.“

K jezeru Titicaca

Jakmile se převlékl do suchého, nastoupil zpět do minubusu a vrátil se do Cusca, kde naskočil do nočního autobusu do Puna. „To je město na pobřeží jezera Titicaca, což byl další cíl mé cesty. Jezero leží ve výšce 3800 metrů nad mořem. Byl jsem upozorňován, že bych mohl mít s řídkým vzduchem problém. Ale nic takového se nestalo, ale viděl jsem, že jiní turisté problémy měli. Původní obyvatelé kvůli této výšce žvýkají koku, tak jsem to také zkusil, ale nic moc. Bylo to, jako když žvýkáš seno, hned jsem to vyplivl.

Na jezeře Titicaca jsou slaměné ostrovy, které mě moc lákaly, a další dva pevné ostrovy, kde se dalo přespat. V Puno jsem si koupil výlet lodí a vyrazili jsme na slaměné ostrovy, ale ty mě trochu zklamaly. Na fotkách vypadají krásně, ale ve skutečnosti to byla past na turisty. Následně jsme přejeli na pevné ostrovy Amantání a Taquile. Tady to bylo mnohem lepší. Viděl jsem místní život, kde není žádná doprava, žádný internet – prostě kus země, která je ještě neposkvrněna civilizací. Tady se mi líbilo nejvíc z celého Peru.

Bydlel jsem ve skromném domečku u paní Rebeky, která nám vařila místní jídla z produktů vlastní zahrádky. Ve velice skromné kuchyňce uměla vyčarovat výborná jídla. Lidé tam jsou vegetariáni, takže jsme měli rýži, brambory a domácí sýr. Já brambory vůbec nejím, ale tady jsem se překonal a poprvé v životě jsem je snědl, abych neurazil. Večer byla oslava. Rebeka udělala špagety s domácí rajčatovou omáčkou a ovčím sýrem, a byla to delikatesa. Potom nám dali pončo, sombréro a šli jsme za hudbou a tancem. Skoro mě tam chtěli oženit, ale odolal jsem,“ směje se cestovatel.

Soptící vulkán

„Po návratu z ostrovů jsem sedl na další noční autobus a vyrazil jsem do Arequipy, kde jsme se opět potkali s Unaiem. V ten okamžik jsem měl nachozeno hodně kilometrů a málo naspáno, proto jsem si potřeboval odpočinout. Našli jsme hostel a dva dny jsme trochu odpočívali. Přesto jsme neodolali. Vedle Arequipy je druhý největší kaňon na světě – Colca, kam jsme si udělali výlet. Navíc tam jsou i vulkány a viděli jsme soptit sopku. Tady jsem byl bezmála ve výšce 5000 metrů nad mořem, což bylo zatím nejvýše, kde jsem kdy byl. Viděli jsme i jedny z největších ptáků na světě – andské kondory – což bylo něco úžasného. Na druhé straně kaňonu Colca jsou prameny Amazonky, které objevil profesor Jánský, ale tam jsem se podívat nebyl. Jsou těžko dostupné.“

Obrazce v poušti

„Po příjezdu do Arequipy jsem nasedl do autobusu a vydal na sever do města Nazca, které je v poušti, což bylo zase úplně jiné klimatické prostředí. To byla další věc, na kterou jsem musel být, co se týče oblečení, připraven. Pouštní obrazce jsou vidět pouze z výšky. Bohužel v tu dobu už mi hodně docházely peníze a neměl jsem na to, abych si koupil vyhlídkový let. Musel jsem vzít za vděk vystoupáním na vyhlídkové věže. I tak to bylo pěkný pohled. Ze země vůbec nevíš, že tam něco takového je. Jeden paradox mě překvapil. Peruánci skrz jeden obrazec udělali asfaltovou dálnici.

Z Nazcy jsem se přemístil do oázy v poušti – Ica. Tam jsem se dostal stopem. Zastavil mi jeden Kanaďan, který jel surfovat po pobřeží. Stopem jsem chtěl jet už v předešlých dnech, ale od toho mě místní odradili. Tady už to bylo blízko pobřeží a jezdilo hodně turistů, takže jsem to risknul. V Ice jsem navštívil písečné duny a oázu.“

Hurá na pobřeží

Z pouště se Mário přesunul na předposlední místo, které chtěl vidět, což bylo město Paracas. „Lákal mě Tichý oceán. Kousek od Paracasu je ostrov Isla De Sangayan, kterému se říká Galapágy chudých. Žijí tady lachtani, lvouni, tučňáci a spousta druhů ptáků. Tady jsem viděl spoustu zvířat ve volné přírodě, ať v oceánu nebo vyhřívajících se na skalách. A hlavně tučňáky, na které jsem se těšil. Na břehu je spousta ptačího trusu, který byl v minulosti těžen a prodáván jako hnojivo.“

Foto

Slámové ostrovy na jezeře Titicaca.

 

Cesta domů

„Z Paracasu jsem cestoval do Limy, odkud jsem letěl přes Mexico City domů. Zde jsem měl deset hodin čas a původně jsem se chtěl vydat i do města a na okolní pyramidy, ale už jsem byl úplně bez peněz, a tak jsem zůstal na letišti. Po příletu zpět do Amsterodamu jsem přemýšlel, že bych jel domů stopem, ale byl jsem tak unavený, že jsem zvolil cestu autobusem.“

Dramatické chvilky

„Během těch devatenácti dní, byť jsem byl v nebezpečných destinacích, jsem prožil pouze dvě dramatické chvilky. Jedna byla ještě v Amsterodamu, kdy po mně nějaký černoch chtěl drogy, což bylo nepříjemné, protože byl sprostý a agresivní. A druhý okamžik přišel nad Cuscem, kdy jsem se byl podívat na pevnosti. Začalo pršet a chtěl jsem to vzít zkratkou, ale vyšel jsem v chudinské čtvrti. Vyběhli na mě psi, ale naštěstí si je někdo zavolal a já stačil vycouvat.

Co se týče lidí, tak je to asi jako všude. Narazíš na přívětivé, ale poznáš i druhou stranu. V Peru jsou k tobě milí, když cítí, že z tebe něco získají. Když vidí, že ne, tak už tak milí nejsou a jdou za někým jiným. Ale neplatí to o všech. Jak jsem narazil na manželský pár, u kterého jsem přespal v Cuscu, ne všichni by něco takového udělali. Potkal jsem řadu lidí, kteří si třeba chtěli povídat. Česko moc neznají, ale Československo ano. Pro některé jsem byl prvním Čechem. Měl jsem u sebe pohledy Česka a Prahy a rozdával jsem alespoň drobnosti.“

Spojení s domovem

„Před odletem mi hodně lidí radilo, abych si koupil místní sim kartu, ale nakonec jsem to neudělal. S rodiči jsem byl domluvený, že jednou za dva dny pošlu sms a že když najdu internet, tak se spojím s bratrem, který zprávu předá. Nakonec se mi dařilo docela často najít wi-fi a mohl jsem o sobě dávat vědět.“

Železná zásoba

„Před cestou jsem si dal do obálky třicet dolarů, které byly připraveny na nejhorší chvilky, abych nezůstal úplně bez prostředků. V posledních dnech jsem ji musel použít a v Mexico City už jsem byl úplně bez peněz. Peru je chudá země a nejvíce těží z turistického ruchu. Nejvíc peněz jsem utratil za vstupy a povolení. Nejméně za jídlo, dopravu a přespání. Z domova jsem měl hodně energetických tyčinek, což bylo super a moc mi pomohly. Jinak jsem v Peru využíval místní občerstvení na trzích, kde vyšlo jídlo s polévkou na třicet korun. V restauracích byly ceny úplně jiné a s mým rozpočtem nebylo možné, abych se tam stravoval.

Celkově jsem cestu podnikl hodně levně. Zpáteční letenka stála 12 tisíc, sebou jsem měl osm tisíc, ale třetinu jsem utratil na letenku do Cusca. Nebýt toho, tak bych to finančně zvládl hodně v pohodě. Něco stály autobusy z Amsterodamu a zpět a něco očkování před cestou. Suma sumárum jsem celou cestu zvládl za 24 tisíc, což byla původní cena letenek.“

Vše zlé, je pro něco dobré

„Závěrem musím říct, že cesty vůbec nelituji. Zároveň přiznávám, že jsem cestu mohl podniknout, protože jsem ve škole neudělal zkoušky. Kdybych je udělal, tak jsem do Peru nejel. Vše zlé je pro něco dobré. Splnil jsem si sen. Bylo to skvělé dobrodružství. Teď mě láká jihovýchodní Asie – Thajsko, Indonésie,“ uzavírá své vyprávění Mário Bok.

David Svoboda

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.