Foto

Renáta Vítová při své letošní návštěvě Čech zavítala i na novostrašeckou radnici.

 

„Před pěti lety jsem si uvědomila, že jsem se narodila jako sólistka,“ říká Renáta Vítová

Zkuste zazpívat slovo smrt, aby se neslo

Vystudovala zemědělku, na konzervatoř nastoupila až ve dvaadvaceti, a přesto dnes dobývá koncertní sály po celém světě. Řeč je o Renátě Vítové, která již několik let žije v Miláně, ale své dětství strávila v Novém Strašecí. Když však přijede do Čech, zamíří i do Milostína, kde má maminku se sestrou a její rodinou. Nevynechá ani návštěvu milovaného bratra, jenž žije ve Slaném. Její cesta k hudbě nebyla právě snadná, ale když ji poznáte, je vám hned jasné, že tato žena dokáže vše, co si usmyslí. Musím přiznat, že jsem snad ještě nepoznala člověka tak plného energie a tak nadšeného pro svou práci, jako je ona.

Komediant vs. zemědělec

Hudebně začala Renáta s flétnou. Pak si vybrala klarinet, ale ten jí rodiče nechtěli koupit. Doma však byla malá harmonika, takže začala hrát na ni. Ale ještě před tím, zhruba ve třech a půl letech, si zdramatizovala pohádky, které pak nahrávala na magnetofon.

Nejprve navštěvovala hudební školu ve Strašecí, ale poté přešla na Stochov. „Moje první samostatná cesta autobusem do hudebky mě omylem zavedla až do Prahy. Táta mě tam sice den předem odvezl, abych viděla, kam budu chodit, ale autobus stavěl jen na Slovance, takže jsem pořád neviděla to, co mi ukázal. Nakonec jsem se za dvě koruny svezla do Prahy a zpět,“ popisuje svým příjemným hlasem, z něhož i při běžné mluvě slyšíte, že je školený.

Nikdy prý nezapadávala do škatulek, ale až před několika lety si uvědomila, že se narodila jako sólistka. Jako dívka klasickou hudbu v podstatě neznala. „Doma se hrálo country, naši krásně hráli na kytaru a zpívali, taťka měl kapelu. Koncem základní školy jsem si plánovala, že půjdu na konzervatoř studovat hru na harmoniku. Ale pak mi to rodiče rozmluvili a já se podřídila jejich volbě.“

Poprvé sama

Technické předměty na zemědělské škole nebyly to pravé pro budoucí pěvkyni. Ale vzhledem k tomu, že rodina farmařila, i tato zkušenost se jí hodila. „Starala jsem se o 250 zvířat a anglického plnokrevníka. A protože brácha má Downův syndrom, dělala jsem v podstatě tátovi syna. K maturitě jsem na našich 83 ha vypracovala studii, ale táta nechtěl slyšet nic o mechanizaci či třeba o koupi počítače. Pohádali jsme se, já přijala nabídku a odjela jako au pair do Anglie, i když mi táta řekl, že jestli odjedu, ztratil dceru a já už nemám otce. Fakt je, že po návratu už jsem nebyla ta holčička, co si nechá vymýt mozek.“

Právě v Anglii si Renáta uvědomila, že chce zpívat. „Bylo mi devatenáct a já si najednou začala zpívat české lidovky. Zůstala jsem tam tři roky, studovala dvě školy, měla přítele, dělala obchodní zástupkyni firmy vyrábějící zámkovou dlažbu a byla jsem větší Britka, než všichni Britové dohromady. Mám ráda anglický humor, takže jsem se tam cítila dobře a poprvé jsem stála na vlastních nohách.“

Po návratu do Čech pracovala pro spediční společnost a posléze měla vést pobočku zahraniční firmy. Tuto nabídku však odmítla a šla studovat na konzervatoř. „Vzali mě pro extrémní talent, ale musela jsem si dodělat teorii, takže jsem studovala a studovala a studuji dodnes,“ směje se.

Do Národního

Ve druhém ročníku pražské konzervatoře ji požádal kolega, aby s ním šla na konkurz do Národního a dělala mu křoví. Šla a v šestikolovém konkurzu uspěla. Její kolega nikoliv. Nakonec pracovala deset let v činohře ND jako herečka a zpěvačka a studovala na AMU. „Šlo to ruku v ruce a začalo mě to strašně moc bavit. Naučila jsem se pravé lásce k umění, přečetla veškerou dostupnou literaturu o technice zpěvu v češtině, angličtině i v němčině,“ líčí,

Začínala s Preissem, Janžurovou, Lukavským. Díky nim poznala, co znamená být komediantem a blbnout bez hranic. „Až časem jsem však pochopila, že veškeré mé komediantství vzkvetlo díky tomu, že jsem se chtěla domluvit se svým bráchou, který verbálně nekomunikuje. Díky němu jsem pochopila princip lidské duše, rozumím režisérům a všem bláznům včetně sebe. Na bráchovi si zkouším to, aby tam bylo 150 procent srdce a emocí. Když tomu tak není, zvedne se a odejde nebo si něco dělá.“

Foto

Renáta Vítová.

 

Milán

Zpočátku si s Renátou prý nikdo nevěděl rady. „Dlouho jsem se hledala, jsem univerzál, mohu dělat, co chci, což mě kdysi mátlo. Je to tím, že se do postavy ponořím a mám každodenní dril, který mi pomůže ve vyjádření. Ale třeba jsem dvacet let odsouvala Pucciniho.“

Přestože například Traviata ve státní opeře přišla Renátě naprosto úžasná, našli se lidé, kteří ji říkali, že by měla zapracovat na světové kariéře. Přes kolegyni z Národního se seznámila s manažerkou, která byla pravou rukou šéfdirigenta Teatro alla Scala Milán. Následovala cesta do Itálie a další tvrdá práce na sobě.

„Pak se mi teprve vzdálilo Národní divadlo a já pochopila, že se to tu nedělá dobře. Například nikdy jsem nemohla být dobrou Traviatou, protože jsem ji dělala filozoficky, byla jsem Češka a ne Italka. Dnes svou práci miluju, našla jsem se v ní a je v tom i veškerá hloubka. Zaměstná mě to fyzicky, duchovně i emočně. Pak to něco dá i lidem.“

Italské začátky

Bohužel i začátky v Itálii se Renátě zkomplikovaly. Manažerka se musela vrátit do Čech a Renáta najednou nevěděla, co bude dělat. V Čechách šla z práce do práce, například v roce 2011 měla v jednom měsíci tři premiéry – v Huse na provázku, ve Vinohradském divadle i v Národním. Najednou se ocitla na novém místě, bez jakéhokoliv kontaktu a neuměla ani jazyk. „V Itálii se nemluví anglicky a Milán bylo to poslední místo, kam bych se chtěla odstěhovat. Začala jsem učit angličtinu, což bylo velmi obtížné, protože jsem nemohla jít přes italštinu, kterou jsem neuměla. Měla jsem 20 centů na den. Neskutečné bylo i vyřizovaní všech papírů – vládne tam byrokracie. Kdo se však uchytí v Miláně v jakékoliv profesi, zvládne všechno. Nechají vás tam pocítit, že jste cizinec, což se mi nikde jinde na světě nestalo. Milán je svět sám pro sebe, je to centrum módy, bankovnictví i kultury. Žije tam elita a vy to přímo cítíte ve vzduchu. Prosadit se tam a vydržet už asi něco znamená. Až teď mi svět nabízí příležitosti, o kterých jsem dříve ani nesnila. Je to jen tím, že už jsem s některými lidmi pracovala a že o mě napsali,“ přibližuje.

Kubík

První dva roky v Itálii byly ještě těžší, než její první rok v Anglii. Rozdíl byl už v tom, že tady byla se svým malým synem. „Z dvaceti centů těžko vyžijete, takže jsem dva měsíce téměř nic nejedla. Pak zjistíte, že to jde. Když jsme odcházeli z Prahy, bylo synovi šest a půl a já věděla, že mu absolutně změním život. Poprvé se mu však změnil, když jsme se v jeho třech rozvedli s jeho otcem.“

Jak vyplývá z jejích dalších slov, syn Kubík si musel zvykat. V polovině školního roku se přesunul do místa, kde několik hodin denně slyšel jen italštinu, které absolutně nerozuměl. „Mým snem sice byl New York, kde se mi opravdu líbí, ale když jsem se rozhodovala, jestli budu žít tam, důležité pro mě bylo i to, jaké základní vzdělání bude lepší pro mého syna. A protože dávám přednost tomu evropskému, zvolila jsem si Milán,“ přibližuje.

Školství

Byť řada z nás má o Italech (především o těch mladých) zafixované rčení – v létě tančí a v zimě nepracují, ve školství to rozhodně funguje jinak. I na prázdniny dostávají děti dvě učebnice, s nimiž musí pracovat. A i během školního roku je studium velmi intenzivní: „Můj syn dělá basket, má třikrát v týdnu tréninky a každý víkend celodenní zápasy. Jinak vlastně pořád studuje, přijde ze školy v pět, když jde na trénink v devět, a ještě si musí udělat úkoly. Stejné je to i o víkendu, jen úkolů je více. Co zvládá v šesté třídě, odpovídá tomu, co jsme my brali na střední. Do osmé třídy nesmí mít děti ve škole mobil a učitel je tam stále autoritou. Za to jsem moc ráda.“

Foto

Renáta Vítová při jednom z koncertů.

 

Neodpočívám

Když Renátu chvíli posloucháte, napadá vás jediné – kde na to vše bere energii a zda vůbec odpočívá. Na druhou otázku má velmi jednoduchou odpověď: „Neodpočívám. Mám tvrdý režim, víc než vojenský. Dělám jógu, každé ráno cvičím, sprchuji se studenou vodou. Za to děkuji svému tátovi. Vždy jsem byla soutěživá, což jsem dříve brala jako deficit. Teď soutěžím sama se sebou, a to je teprve maso. A když mi něco nejde, naložím si jednou tolik. Práce se nebojím, to mě také naučil táta. Jsem vychovaná jako kluk, což je výhoda. Je to sólo život – žádní přátelé či party po představeních. Musela jsem se naučit pracovat s energiemi svého těla. Velmi mi pomáhá plavání. Dám si třeba sto bazénů pod hodinu dvakrát v týdnu a každé ráno už od sedmnácti cvičím Pět Tibeťanů. Tím se vše uzemní a vycentruje. To jsou věci, kdy si během několika minut odpočinete a pročistíte tělo tak, že to odpovídá osmihodinovému spánku. Dělám to tak, abych vydržela. Jen si musím hlídat jídlo a pití, na to dokážu při práci zapomenout. Když zkoušíte, nemůžete se pořádně najíst, protože potřebujete používat bránici. Na koncertu pak zpíváte pro tisíce lidí bez mikrofonu.“

Logistika

Její práce je pochopitelně i o logistice. Už dnes si plánuje koncerty či představení na sezonu 2020 – 21. „Vše si musím zorganizovat tak, abych přiletěla, odzpívala představení, vrátila se a normálně fungovala. To lidé kolem nechápou a neumí se mnou držet krok.“

Muže prý toto většinou fascinuje, ale rychle omrzí. „V podstatě se dá říci, že celý život hledám chlapa, který má větší koule, než já. Většina by mě chtěla u plotny. Navíc málokterému se má práce líbí, maximálně ji toleruje, ale já už si ji vzít nenechám.“

Atletika

Foniatři prý kdysi Renátě říkali, že nikdy nemůže jít do výšek, ale dnes se specializuje na nejvyšší (koloraturní) soprán. „Je to jen díky technice a každodenní práci. Je to jako atletika, musím trénovat. Když má člověk techniku, nezpívá hlasivkami, ale využívá rezonanci těla a hlas tvoří bránicí. Jsem toho živým důkazem. Jdu spát ve dvě hodiny, když dokončím hovory s Amerikou. Pak se zhruba tři – čtyři hodiny vyspím, udělám synovi jídlo na celý den a odjedu zpívat tříhodinovou zkoušku mimo Milán. Od jedné obvykle začínám učit a končím ve 21.00. Mám deset žáků bez pauzy a zpívám s nimi. Zpívám třeba třináct hodin denně, a druhý den to samé. Pokud neučím, cvičím sama doma. Když je ten sval dobře trénovaný, jde to. Pochopitelně neberu věci, které by mě zatížily, nepřecházím z oboru na obor. Vražedné je to, kdybyste netrénovali denně, ale jen občas. Je to vysoká atletika.“

Peču v noci

Renáta je prý sama sobě manažerem a svůj denní rozvrh má přesně rozplánovaný. „Někdy si připadám jako robocop,“ říká s nadsázkou, „ale ráda zvyšuji svoji výkonnost a makám sama na sobě.“

Co jí prý na Itálii vyhovuje, je snadný přístup ke zdravé stravě. „Neexistuje tam nic modifikovaného. Italové musí mít vše čerstvé a v sezoně vám za slušné peníze nabídne každý supermarket takovou škálu zeleniny, kterou ani neznáme. Naučila jsem se také vařit úplně jinak, miluji indickou a mexickou kuchyni, ale jsem mámou, takže i peču, což ostatní nechápou, jak to mohu stíhat. Peču i dorty pro celý basketbalový tým. Dělám to v noci – kdy jindy,“ usmívá se.

Nejbližší Rusalka

Dnes Renáta zpívá s největšími hvězdami a je schopná velmi rychle reagovat na nabídku. Duet se klidně naučí za dva dny. „Teď právě studuji Verdiho Traviatu – největší sen všech zpěvaček, Mimi z Bohémy, kterou jsem nikdy zpívat nechtěla, a v Rusku po mě chtějí Královnu noci, takže se teď dřu na neskutečné stratosféry. Pěvecký sen snad žádný nemám, všechno se mi právě plní. Pochopitelně nikdy nemohu zpívat Wagnera, protože to je pro barevný dramatický hlas. Já jsem hlasově dramatická koloratura – dramatická dívka. Postava, která je mi osobnostně absolutně nejblíž, je Rusalka,“ dodává pěvkyně, která zpívá v latině, němčině, italštině, angličtině, francouzštině, ruštině a češtině, i když přiznává, že v češtině a němčině se zpívá velmi špatně: „Zkuste třeba zazpívat slovo smrt tak, aby se neslo.“

Lenka Pelcová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.