Obálka

Foto

Josef Černý ve fotbalovém dresu Vinohradského SK.

 

Hokejový nadšenec tělem i duší

V těchto dnech vzpomínáme v rodině smutného výročí – 25 let od úmrtí mého otce, pana Josefa Černého z Rakovníka. K napsání vzpomínky na něj a další nestory rakovnického hokeje mě inspiroval seriál článků pana Novotného o začátcích hokeje v okrese.

Můj otec totiž také patřil k těm, jejichž srdce propadlo hokeji, byť ho osobně nehrál (hrával fotbal za SKR a Vinohradský SK). Celý život se věnoval funkcionářské práci pro rakovnický hokejový klub. A nejen té, ale i každodenní tvrdé lopotě, počínaje postavením mantinelů a na jaře jejich rozebráním.

Dovolte mi proto pár vzpomínek očima šestiletého dítěte, kdy jsem dostala své první brusle a začala otce doprovázet na sokolovnu. Skoro každý večer se chodilo stříkat – jak se říkalo. Rozmotala se černá,těžká hadice, ze které tekla voda všude, kde jen to šlo. Chlapi se opásali igelitovou zástěrou, ale stejně byli za chvíli mokří a za další chvíli měli oblečení jako prkno. V té době totiž také mrzlo, až praštělo, skoro jako v nedávných dnech. Často jsem byla svědkem i tzv. pytlování, když se potřebovaly uhladit nerovnosti na ledě. Pytel byl připevněný na trámek, dva chlapi jej táhli, třetí lil vodu z konve. Když bylo kluziště nejlépe připravené, napadal sníh a byla další práce s jeho vyházením za mantinely a pak dál, aby diváci mohli až ke kluzišti.

Bez této mravenčí práce a hlavně zapálení spousty bezvadných chlapů by to ani nešlo. Vidím je před sebou, stále dobře naladěné šprýmaře – nejobětavější ze všech pány Kroba, Ruprechta, Šantoru, Hrachovinu, Řenče, Smrže, Topinku a další. Ale nejenom je, je třeba si také uvědomit, jaké pochopení pro sport měli ředitelé a vedoucí rakovnických podniků. Hokejisté pracovali v TOSu, Pivovaru, na RAKU, na dráze – většinou v třísměnných provozech. Bylo potřeba jim na zápasy různě přehazovat směny – vše klapalo, bez mobilů a počítačů. Tehdy totiž ještě slovo dělalo muže. Po zápasu se přijelo pozdě, než se uložila výstroj, bylo dávno po půlnoci, ale ráno všichni, co měli být, byli v pohodě na svých pracovištích

Jezdilo se hezky pěkně autobusem, fanoušci, hokejisté, všichni pospolu, tehdy před každým domem nestálo auto. Pamatuji si namátkou některá místa – Slaný, Zvoleněves, Louny, Žatec, Sýkořice, ale i Příbram a největší postrach – jestli si to dobře pamatuji – byla Nesuchyně.

Klubovna byla ve sklepních prostorách sokolovny, každý si udržoval svou výstroj a brusle sám a tolik hokejek, kolik se jich dnes vozí jednomu hráči, se snad nevozilo ani pro celé mužstvo.

Pro mého tátu však s děním na kluzišti práce nekončila. Stále vidím po stole rozložené legitimace hráčů, spoustu lejster, které bylo potřeba vyplnit, telefonáty ohledně přestupu hráčů, jindy změny rozhodčích, zajišťování dopravy a další spousta organizačních věcí. Možná trochu nedoceněná práce, ale i to patřilo k hokeji. Nejen hráči, kteří stříleli góly. A pak také tolerantnost mojí maminky, bez té by to také nešlo.

Dobře si pamatuji, jakou radost otec měl, když se konečně rozhodlo, že se bude stavět zimní stadion. I tam si pro sebe nějakou práci našel, jak při stavbě, tak i když už se hrálo. V té době už byl vážně nemocný, stále však na zimák docházel, i když se na něj maminka zlobila. Jeden, dva dny vydržel doma, ale třetí den už ho musela sama pustit, nedalo se s ním vydržet. Z jeho koníčku byl zkrátka pořádný kůň a myslím, že mu velmi pomáhal zapomínat na nemoc. A tak, jak byl obětavý pro svou rodinu, neméně obětavý byl i pro svůj klub.

Libuše Mátéová, Rakovník

Zveřejněné dopisy nemusejí vyjadřovat názor redakce a za jejich obsah nesou plnou zodpovědnost jejich autoři.

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.